Bezradnost nad řešením, které zvolil ústecký magistrát v problému s Romy. Komentář Štěpána Chába
komentář
12.02.2019
Foto: Město Ústí nad Labem
Popisek: Ve Sklářské ulici vyřešili genderovou otázku ´kdo půjde s odpadky´zajímavě, prostě začali odpad vyhazovat z oken, skládku v polovině loňského roku město na své náklady zlikvidovalo
Jana Ustohalová z Deníku N vyrazila do Ústí nad Labem rozhořčit se nad rozhodnutím tamního magistrátu, který zařízl na celém území města dávky na bydlení. Magistrát tím chce bojovat proti kšeftům s chudobou, Jana Ustohalová se přiklání k tomu, že tím magistrát bojuje spíše proti chudým. Ale, a to je asi nejdůležitější, nenabízí jinou cestu, jiné řešení.
Pro svůj článek si zvolila manipulaci dětmi. V domech hrůzy Sklářské ulice, kde je nejpočetnější romské ghetto v republice, poukazuje na to, že domy nemají vchodové dveře, zábradlí, že je všude svinčík jak po povodních. Atmosféru Sklářské ulice ilustruje poetickými slovy: „Holé sloupy staré haly se zvedají k šedému zimnímu nebi stejně bezútěšně jako pohledy zdejších lidí. Všichni žijí v nepředstavitelné bídě.“ Popisuje osudy lidí, s kterými si kšeftaři i magistrát vytírají podlahu. Smlouvy na bydlení jen na pár měsíců, neustálá nejistota, jestli mají příští měsíc kde bydlet, na jednu rodinu i sedm dětí, šváby, krysy, zima, smrad, bordel a nezaměstnanost, tedy krutá bída. Ovšem Ustohalová dává rovnítko mezi slova Rom a oběť. Což je pravda jen zpola.
Kšefty s chudobou
Kšeftaři s chudobou jsou pekelným ohrožením a magistrát jako takový nemá valnou šanci proti nim bojovat jinak, než tím, že stopne příspěvky na bydlení a tím je vyhladoví. Protože z příspěvků na bydlení právě kšeftaři s chudobou žijí. Prachy se přeposílají mezi kšeftařem a úřady. Lidé, kterých se to týká, jsou jen rukojmí tohoto kšeftu. Je potřeba uznat, že to prostě problém je. Rozhodně pro magistrát města i město jako takové. Když se bastard bez emocí a bez svědomí jme zneužívat systém a problémovou otázku Romů, protože na tom trhne dost na to, aby si mohl zajet obden na Mallorku. Tam je ten viník. Dvojnásobné nájmy oproti zbytku města za bydlení v ghettu? V pohodě. Úřad to zaplatí.
Můžou si za to sami
Ale vždycky tu vybují ony temné vlny odporu k Romům jako takovým. Můžou si za to sami, jsou to prasata, bordel okolo domu, kde se usadí, začne být do týdne k nesnesení. Nemají vchodové dveře, protože si je sami vytloukli, pod okna kadí oni, ne kolemjdoucí. Kdybychom se všichni chovali jako oni, tak nám po bydlišti také pochodují švábi a krysy, také nám choří děti, protože jim nedokážeme v zimě vytopit místnost. A místo odporu tak nějak nezbývá nic jiného, než se s tím prostě smířit a začít pracovat s tím, co je, ne co není.
Magistrát by se měl postarat o to, aby měl městské bydlení pro Romy z ghetta ze Sklenářské. Neměl? Ale ano, měl, protože pokud to neudělá, čeká nás náš malý lokální exodus, kdy Romové budou donucení k tomu, aby z Ústí odešli. Ale kam půjdou? Do Loun, Mostu, Bíliny, Chomutova? Prostě se přesunou a s nimi se přesune i problém a mnohdy i kšeftaři s chudobou. A pokud Ústavní soud nerozhodne jinak, tak cílová města se inspirují Ústím a zavedou bezdoplatkovou zónu a prostě nově příchozím nedají na bydlení. Pak si tu ale budujeme problém ještě větší. Nastalou situaci začnou Romové řešit kriminalitou. Protože je k tomu systém dožene. A jasně, sami k tomu nikdy nemají daleko.
Proč nejdou makat?
Proč se nestanou Romové námi? No, je to těžké. Jak píše Jana Ustohalová ve svém textu: „Kam chudí nemohou, naznačují i inzeráty v realitkách. Poznámky jako „sociálně slabí nevolat“, „zájemci, kteří pobírají dávky na bydlení, prosím nevolat“ nebo „nevystavuji papíry pro sociálku“ jsou u nabídek pronájmů běžné a nikdo se nad nimi už nepozastavuje.“ A podobně je to i s prací.
Dám to na příkladu, soused se jmenuje Dežo. Je to etnicky Čech, s Romy nemá nic společného. Chybou je jediné – jeho rodiče byli při volbě jména, koukám, trochu humoristé. Když žádal o práci, vždycky musel k životopisu přikládat fotografii a vysvětlení. Protože když napsal prostě jako Dežo, nikdo ho nevzal. Odmítali ho už kvůli tomu jménu. A to je prostě problém. I kdyby se Romové chtěli zapojit do pracovního procesu, často narazí na bariéru. Je to tak, proč házet vinu jen na Romy, proč řvát, že pracovat nechtějí. A ano, samozřejmě jich spoustu ani pracovat nechce. Smiřme se s tím. Nic jiného s tím neuděláme. Leda to, že začneme zase zavírat ´za příživu´. Ale nevím, jestli se chceme vrátit právě do této fáze. Protože řešením problému bychom potrestali všechny a vybudovali si tak problém daleko větší. Až přijde ta slibovaná finanční krize, přijdou i vyhazovy. No, a najděte si v krizi práci do čtrnácti dnů, abyste neskončili v lochu, že jo.
Všichni lidi jsou stejní?
Jsou všichni lidé stejní? Se stejnými možnostmi, schopnostmi? Nejsou a nejsou. Romové jsou jiní, mají jinou mentalitu a my se neustále pokoušíme o jediné: aby byli jako my. A celá ta slavní integrace staví na tom, že Romům vnutíme naše chápání světa a donutíme je chápat naše hodnoty stejně, jak je chápeme my. A vždycky narazíme. Stará generace Romů, ti si ještě říkali Cikáni, své hodnoty znala. Dnešní už o nich neví. Housle a cimbálovka? Krásné Cikánky? To už jsou jen pověsti a báje z romské historie. A přesto, že zapomněli, nestali se námi. Jen se deformovali, ale ne dostatečně, aby začali vyznávat hodnoty bílé společnosti. Rozdíly tu jsou, ale my předstíráme, že ne. Kdybychom to ovšem přiznali, můžeme začít chápat soužití úplně jinak a možná i trochu správně.
Jak to řešit
Město musí, prostě musí, mít vlastní bytový fond, kde mohou být ubytovaní Romové. Vyhne se tak kšeftařům s chudobou a vysokým výdajům za příspěvky na bydlení. To je role města. Úkol pro neziskovky - nedělat z Romů oběti, ale hybatele svého osudu. Nastěhovat své aktivisty do ghett s úkolem, aby rozjeli život jeho obyvatel kýženým směrem. Důležitá je ta čtyřiadvacetihodinová přítomnost aktivistů, protože jedině v ten okamžik je důvěryhodná (aspoň by se vidělo, jak až to myslí vážně, ono se to z vyhřáté kanceláře totiž káže pěkně. A to i když je to ale úplně bez účinku. Nebo spíš právě proto). Nastavit v ghettech motivační systémy. Popelnice, která vám dá deset korun, když do ní hodíte odpad? Ghetto by zářilo čistotou. Honorované soutěže o nejkrásnější bydlení. Proč ne? Zvýšená podpora, i ze strany úřadů, pro podnikatelské plány pro Romy? Proč ne, pozitivní rasismus by mohl vést k zapojení Romů do toho, aby se servali o svůj lepší osud sami. A ono slovo „sami“ je asi nejdůležitější. Ne se o Romy starat jako o miminka, ale dát jim možnost, i asistovanou, k tomu, aby se starali sami, aby si sami vybudovali svou jedinečnou značku, podnik, budoucnost. Vždyť i jim samotným se musí žít v současné roli dost špatně. A toho by se mělo využít.
No, a nakonec vlastně prosté konstatování, protože jsem si sám vědom naivnosti předchozího odstavce. Se stavem se smířit, je v lecčems neměnný a jen se přesouvá z místa na místo. Je potřeba předcházet patologickému chování, které ohrožuje společnost. Ústecký magistrát to bezdoplatkovou zónou nevyřešil, takové nařízení trestá nejen kšeftaře s chudobou a Romy, ale i samoživitelky a důchodce, kteří na dávkách také mohli být závislí, navíc hrozí, že se osazenstvo ghetta prostě zvedne a přesune jinam, kde vznikne stejný problém. Co se tím řeší? Nic. Dobře to dělá Ida Kelarová, dobře to snad dělá Vladimír Čermák. U nich se inspirovat a doufat, že příklady táhnou.
Vložil: Štěpán Cháb