Je jaro a kocour si tu s ptactvem plete noty. Mrtvičná pauza seniorky, co odjela na jih
27.04.2025
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Čekám a čekám a čekám...
Dny plynou neměnně, řekla bych jeden jako druhý. Člověk by řekl, že v tolika letech už ho nemá co až tak udivit, ale vždycky se něco děje. Kupodivu mně na očích, přitom se původně asi slejzali za mými zády. A člověk má kupodivu ke sledování víc věcí, než jenom ocupas. Tak třeba zvířata.
S příchodem teplého vzduchu se přestali stydět gekonové, kteří občas přeběhnou po zdi až nahoru pod střechu. Doufám, že tam něco loví, protože to bude zajisté něco, s čím bych se nerada potkala. Anebo se tam chodí jen vyhřívat. O jejich životě toho, žel, moc nevím.
Skutečnost, která mě neznepokojovala, ale hodně překvapila, jsou tento rok ptáci, konkrétně hrdličky. Lítají sem dvě a jejich přednes a nasazení jsou prostě úžasné. Trochu mi to zni jak v Čechách. A co to, že se letos k mému dvorečku tak přitulily? Velmi prostě, potvory. Všimly si, že každý večer dosypávám kočičí keksy, že dosypávám tolik, že toho hodně zbývá, takže si našly svoji potravinovou banku, která nikdy není prázdná, a letos usoudily, že co je dobré pro kočky, asi je dobré taky i pro ně, že je to asi kvalitní krmivo. A naprosto bezostyšně kradou.
Začali s tím vlastně kosové. Ti ale skromněji, sbírají to, co se mi usypalo na stůl, a většinou jim těch pár kousků stačí. Patnáct, dvacet...? No, tak je beru jako takovou úklidovou četu. Nesezobou toho kosáci moc a lezení do misky asi vidí jako příliš složitou operaci. Oni spíš uklidí stůl pro další provoz. OK.
Pak ale s svým apetitem nastoupí ty hrdličky, a ty se, prosím, chovají jako silně oprsklá domácí zvířata. Při příletu plácají křídly, než se usadí, takže se většinou leknu. Berou si rovnou z misky, když zbývá keksů na dně a měli by to už pro ně nepohodlný, tak se s tím moc neceremónní a misku si po několika pokusech prostě zvrhnou. Mohly by zobat rovnou ze stolu, vždycky po kosácích něco zbude, ale proč, když mají v misce.
První párek, který tu byl na stravu, už je tu asi i na byt, protože najednou začaly lítat na jedno místo až nahoru do jednoho z jalovců. No, takže tak. Přešlapují po solární lampě, která je na stole a už bohužel nesoláří. Možná i díky jejich činnosti, protože už párkrát byla na zemi, kousek se urazil a asi se něco poškodilo, jak ji občas shodí. Většinou se na mne tváří - tak furt nezírej, kolik toho sežereme. No, víme že hodně. Přesně tolik, kolik je pro nás nutno. Ale potřebujeme to, takže nepruď...
Poletujou třeba půl dne mezi kašnou a stolem, neboť vědí, že keksy je nutno pořádně zapít, přičemž ale asi pro lepší pocit ze života, mocí mermo, chtějí sedět na další solární lampě uprostřed kašny, kterou už dvakrát shodily do vody. No, zatím mají kliku, svítí. A musí svítit, protože je z hrobu mojí milovaný kočičky Pižďušky, kterou mi ještě dávno v Radimi vzala rakovina. A aspoň tímhle světýkem si ji tady zpřítomňuju a někdy v létě v noci jí i něco povídám...
V tomhle roce ale vzala situace na mém dvorku zvláštní obrat, a tím se ke kočkám vracím definitivně. Často teď vidím takový obrázek: Černý kocour s krátkým ocáskem, ten, který se mi sem jednou v noci vloupal nadzvednutím sítě do bytu a sežral tu, na co přišel, a když jsem ho vyděsila, tak na útěku tu síť málem vyrval, tak ten nějak pochopil, že co si tady ve dvorku neohlídáš, to nemáš. A zatímco chodila kočičí společnost v noci, asi pět koček se tu vystřídá, něco uzobne, tak tenhle černej pacholek začal najednou chodit ráno.
Kočka sedí na židli, když jí nesu snídani, a ten černej pacholek jeden sedí nad ní, na stole, dělá na ni oči, sem tam ji něco mrňouká, ale zároveň sedí přesně vedle té misky s keksama, a hrdličky mají tedy smolíka. Snaží se to černé, chlupaté, nikterak krvežíznivé nějak oblbnout, ale ono to rafinovaně předstírá, že tam vysedává kvůli kočce, takže to jinak nejde. Vůbec na ty hrdličky neútočí, ač to mají někdy k jeho kožichu i míň než půl metru. Asi ví, že by dostal na budku. Tak tam prostě jenom tak sedí a hledí.
Seš moc blízko, frajere...
Na Kočku. Nebo klidně předstírá, že spí. Hrdličky jsou samozřejmě na nervy. Jak on vydrží celý půlden spát, tak hrdličky vydrží celý půlden poletovat mezi kašnou a stolkem, kde vidí za jeho hřbetem ty keksy, ale nemůžou přehlédnout toho černého Kerberusa, který prostě jenom hlídá kočkám žrádlo. Přesněji řečeno – svým kočkám, ještě přesněji – svojí kočce. Protože kde sedí on, tam můžu na jistotu tvrdit, že je někde poblíž i moje paní Kočka, ta modrooká, pouliční. Do které se letos zřejmě prostě zabouch, a dokud ho to nepřejde, dokud nepochopí, že ona o pánskou společnost už tak úplně nestojí a maximálně jí ten zájem lichotí, tak holt bude tak.
A ona je to taky pěkná potvora. Vnímá ho. A on, jak sedí na tom stole, tak se dokonce ode mne, od cizího člověka, nechá i pohladit, takže dejme tomu, že jsem na tom vlastně získala i já. Má takovou pevnou a na kočku dost drsnou srst. Kočka má srst krátkou, ale hrozně kočičí, jemnou jak hedvábi. Tuhle jsem doplňovala misku, dosypávam keksy někdy v jednu odpoledne, a ten černej krasavec se tím nenechal vůbec vyrušit a jen mě sledoval. Jako aby měl přehled. No, asi je domácí u někoho doma, tak je na lidi zvyklej a ani já ho nevyděsim. Kór když přidávám do misky. Nějak usoudil, že sem taky tak nějak i patří.
Když se ta modrooká madam Kočka zvedne, tak se zvedne i on, ne že by mi tu zůstal jako sveden a opuštěn, on ví, že k nějaké domácnosti patří, a je si jist, že ta domácnost mu neuteče.
Tak to bylo povídání, jak bylo v podstatě od února. Chodil za svojí dámou jako stín, odcházeli i přicházeli spolu, on tak metr za ní. On se, jak řečeno, asi z nutnosti tak voprsk, že se nechal i pohladit, aby nemusel odejít, teda spíš uhnout, v podstatě si se mnou udělal známost. A mě náramně bavilo, jak svoji figurou zabezpečoval keksy před ptačími útoky, zdá se to být charakter.
A najednou jako když střihne, kočka chodí sama. Sice chvilkama vypadá, jako by někoho čekala, nebo má aspoň takovej výraz – jo, támhle, mám dojem, že jsem ho zahlídla, šel za roh... Ale ze dne na den tu nikde nebyl. Ledva jsem si na něj zvykla, vzala jsem ho jako OK, tak mám druhé pouliční zvíře na dohled, tak vzal dráhu a je zase v tahu.
Mám dojem, že loni to bylo podobně, ale to se ještě od dámy svého srdce nechal zahnat, možná že i zfackovat, a držel se od ní v dost uctivé vzdálenosti, protože ona si oblíbila mourka, který na ni vždycky oddaně čekal za krabicí. Letos se tedy ten černej dost voprsk, ale teď už asi chodí oblbovat jinou dámu svého srdce, nebo co. Mám podezření, že je taky kastrovanej, bo nesmrdí. Na rozdíl od toho béžovýho modroočka, kterej se zdá, že je v tomhle ohledu velice schopný, zneuznaný reprezentant. Ale ten chodí na keksy až zvečera, skromně a potichu, aby ho ti dva neviděli. Ale když přijde v noci, vypukne na dvorku neřízený koncert.
Abych řekla pravdu, tak moje kočička Kočka mi není taky tak úplně věrná, před pár pátky se rozhodla pro nějakou jinou domácnost. Ze snídaně si jenom tak uzobla a hned zase odševelila jinam. Někdy se během dne zastavila na kus řeči, nechala se symbolicky pomazlit, ale po několika minutách odcházela neznámo kam. Než odešla, tak symbolicky i na klín vyskočila, jako abych neřekla, a tehdy na ni prasklo, že se bratříčkuje s nějakou hodně voňavou ženskou osobou. Asi krmila dobře, takže mne si udržovala jenom jako železnou jistotu. A keksy zůstávaly skoro všechny. Ale z ničeho nic sežrala zase celou snídani a během pár dnů začala zase vonět po kočičím. No, děvče, to tak bývá. Holt jim, těm voňavým lidem, skončila dovolená a teď už se zase u mne na stolku u misky střídá s hrdličkami.
Ondyno když si tu ještě držela partičku chlupatých ctitelů, se kterými po večerech trénovala patrně na nějaký větší koncert, jsem vylezla ven, zjistit osoby a obsazení, neboť to vypadalo, že se tam konečně sešlo celé kvarteto. Tak jsem chtěla zjistit, kdo hraje a zpívá. No... Nezjistila jsem nic. Všichni zúčastnění zaujali, jak mě zmerčili, bojové pozice ve křoviskách. Někteří umělci tiše, rozčileně ladili, ale nezahlédla jsem ani chlup. Vzdala jsem to, byl ještě večer, tak snad do pozdních nočních hodin s tím koncertem skončí, nebo odtáhnou jinam.
Zavřela jsem, uzamkla mříž, no a na závěr... To vám je taková rozkoš, šikovně se opřít a vyválet se v pytli kočičích keksů. Když si k tomu ovšem v tom fofru přisypete ještě obsah pytle s odpadem. Pytlíky od čehokoliv a krabice od džusú při pokusu vstát dost ujíždějí... Naštěstí pohovka je nedaleko, takže se bylo o co zvednout. Chjo.
Zelený čtvrtek, velký pátek, Bílá sobota a Boží hod velikonoční, místní si tyhle svátky hodně užívají, ale v neděli najednou lup. V předpokládaný svátek v pondělí mi najednou přišlo v tu neděli echo, že mi zítra přivezou objednaný balíček? Rychlým internetovým průzkumem jsem zjistila, že ve Španělsku, které slaví stále a cokoliv, už v pondělí není kupodivu svátek. Ale protože jsme ve Španělsku, tak pozor. Neplatí to prý úplně všude a někde to možná volný den je. A tak vlastně od zvířátek honem zase zpátky do nejasností člověkových pravidel, zpátky k lidem.
Vložil: Lea Hniličková