Kraj / sekce:
Středočeský kraj
Okres:
--- nezadán ---
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Doktor Šlitr a Pan Tau: Pozor na buřinku. Album Ondřeje Suchého

18.07.2023
Doktor Šlitr a Pan Tau: Pozor na buřinku. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Měli ti dva něco společného?

Ota Hofman, scenárista televizního seriálu „Pan Tau“. Byl neskutečně plodný autor! Neodpustím si, abych tu vyjmenoval (na přeskáčku) pár dalších titulů jeho filmů, televizních seriálů a knížek: „Klaun Ferdinand a raketa“, „Pan Tau a tisíc zázraků“, „Lucie, postrach ulice“, „Punťa a čtyřlístek“, „Honzíkova cesta“, „Zpívající pudřenka, „Anička jde do školy“, „Odysseus a hvězdy“, „Návštěvníci“, „Chobotnice z II. patra“ a další a další! Když Ota Hofman v roce 1989 zemřel, bylo mu teprve 61 let…

Psal se rok 1986, když jsme se už po několikáté setkali na festivalu filmů pro děti a mládež v tehdejším Gottwaldově. Vzpomínám na to, jak jsme spolu prodebatovali skoro celé jedno odpoledne. Tehdy jsem mu řekl, že pan Otto Šimánek byl výborný Pan Tau, ale že mně vícekrát napadlo, že by se pro tu roli hodil i Jiří Šlitr. Ota Hofman zamyšleně pokýval hlavou a povídal: „Hm, tak to mě nenapadlo… Ale něco na tom je, máte pravdu…“

 

Mého prvního setkání s Otou Hofmanem v roce 1968 na festivalu v Gottwaldově, byly přítomné dvě dámy. Tehdy populární moderátorka televizní Vlaštovky, Olga Čuříková, a zvolna dospívající dětská hvězdička divadla Semafor, Magda Křížková. 

Buřinka, frak, nesmělý úsměv; pán, který se mlčky vydává na velká i malá dobrodružství, aby plnil dětská přání... Ta asociace, Šlitrův Tau, mi utkvěla v hlavě natolik, že jsem se jí nakonec věnoval v útlé knížce „Z klobouku doktora Šlitra“, která vyšla v roce 1984. Vydal ji „Český fonoklub Jonáš pro své členy jako interní zájmovou publikaci“, což dneska zní úsměvně, ale tehdy to s publikováním některých knížek jinak nešlo. Ještě než v té knížečce zalistuji, chtěl bych o Jiřím Šlitrovi a jeho vztahu k dětem něco upřesnit: Písňové tvorbě pro děti se věnoval velmi okrajově. Nazpíval sice s Kühnovým dětským sborem písničku Řada koní, složil Sluníčko, sluníčko, Malé kotě, Máme rádi zvířata a pár písniček dalších (které - pokud nebyly přímo dětem určeny – tak si je děti samy nakonec přivlastnily), ale o nějaké vědomé snaze vyniknout v této oblasti mluvit nelze. Jiří Šlitr s dětmi dlouhá léta nepřicházel do styku. Teprve až po světové Výstavě v Montrealu, kde uváděl Kinoautomat pro děti, se jeho vztah k malým divákům a posluchačům nápadně změnil. V posledním roce svého života se pak s dětmi stýkal často a svým suchým humorem se nakonec naučil rozesmávat i je. Bavilo ho to. A děti začal lákat ten pán v černé buřince, který se sice málokdy smál, ale přesto s ním byla legrace.

 

V podvečer 26. prosince roku 1969 si pan Tau divadla Semafor přejel dlaní po okraji své černé buřinky, ťukl do ní ukazovákem a se záhadným úsměvem nás navždy opustil. Byl málomluvný (jak už tak páni Tauové bývají) a mezi dětmi se choval neohrabaně. Přesto u nich budil pozornost: Co asi ten pán s tvrďáskem skrývá za tím svým poťouchlým úsměvem?

Na přelomu let 1968-69 jsem stál opodál a pozo­roval Jiřího Šlitra s jeho dětskými přívrženci. Pak jsem s ním častokrát telefonoval a několikrát jsme se i klidu sešli, abych se jej mohl vyptávat na jeho dětství. Myslím, že jsem byl v té době jediný, koho to zajímalo a kdo si to zaznamenával; nebývalo zvykem klást takové otázky lidem teprve středního věku. Mě to všechno sa­mozřejmě nezajímalo z nějakých vyšších pohnutek, nýbrž ze zcela prozaických důvodů - byl jsem teh­dy zaměstnán jako redaktor dětské­ho časopisu. Také proto tedy mohly vzniknout některé následující strán­ky. Spoluautory jejich větší části jsou samy děti. Na dětské dotazy odpovídal Jiří Šlitr ve své Odpověd­ně v časopise Sedmička, živě pak na scéně Divadla Jiřího Wolkera, kde tento časopis tenkrát uváděl své Živé magazíny. Zprostředková­val jsem předávání dotazů a zapisoval odpovědi, v semaforské šatně i v tiché vile na Malvazinkách.

 

První Šlitrova odpovědna spatři­la světlo světa 11. září 1969. Od dětí přišla hromada dopisů s ještě vět­ším množstvím otázek.

Některé otázky byly chytré, některé naivní. Jiří Šlitr však měl na každou z nich odpověď - až do toho osudného prosincového data. Autory dotazů neuvádím - dneska už jsou to do­spělí páni a dospělé dámy... 

Byla jsem s rodiči v Rakousku a tam na jednom koupališti jsem často sly­šela Vaše jméno, až mi bráška řekl, že „Šlitr-bán" je německy skluzav­ka. Neřekl byste mi, jakého původu je Vaše jméno a kdo byli Vaši před­kové?

Moji předkové byli lidé celkem normálního ražení, pokud vím, tak slušní, ale kolik z nich se rádo klou­zalo - to nevím. Jinak mě moc těší, že se takhle často moje jméno obje­vuje v zahraničí; vzpomínám si, jak mi polichotilo, když jsem jednou v Západním Berlíně objevil „svoji“ ulici - „Šlitr-štrase“, což tenkrát Suchého strašně deprimovalo, pro­tože „Suchý-štrase“ žádná neexis­tuje.

Vždycky se Vám musíme smát, když zpíváte „vyskočím na běláska, chci říci na bělouše“. Zpíval jste tuto pí­seň rád?

Tuhle písničku mám hrozně rád a vždycky jsem se nejvíc ze všeho těšil právě na to, jak se spletu a „vy­skočím na běláska“. Zpíval jsem ji docela s gustem, protože je to tako­vá veselá písnička pro děti a vese­lých písniček pro děti je, jak známo, pořád nedostatek.

Zajímají mě dějiny hudby, nevím, zda jsem je pročetl dost podrobně, ale nikde jsem nenašel zmínku o tom, že by některý doktor práv byl také skladatelem, a dokonce i malířem tak jako Vy. Je vůbec v dě­jinách hudby nějaký takový případ?

Já myslím, že by se určitě takový případ našel. Existují různé sestavy povolání, např. Adolf Hoffmeister, který je také doktor práv a malíř, hudebník a malíř byl také Ludvík Kuba…

Ve kterých filmech jste hrál a který se Vám nejvíc líbil?

Hrál jsem ve filmech: „Bylo nás deset“, „Kdyby tisíc klarinetů“, „Do­bře placená procházka“ a „Zločin v šantánu“. Nejlépe se mi hrálo ve „Zločinu v šantánu“. Bohužel, ani jeden z uvedených filmů nedopadl dobře. Asi proto, že jsem ve všech hrál právě já.

Kdyby se Váš přítel Jiří Suchý topil uprostřed Tichého oceánu, jak by­ste ho zachránil? Předpokládám, že byste jej zachránit chtěl!

To se sakramentsky mejlíte!! Vů­bec ne! Nechal bych ho v tom plavat až po uši a s radostí bych se šel ještě téhož dne někam pořádně roz­šoupnout! Jsme přece kamarádi, ne?

Pokoušel jste se někdy skládat váž­nou hudbu?

Já myslím, že ne. Pokud si ovšem oba představujeme pod vážnou hud­bou totéž. Vážnou hudbu skládají jiní a lépe; nevím, proč bych se o to měl pokoušet ještě já. Skladatelé vážné hudby se také nesnaží za kaž­dou cenu uspět v hitparádě.

Na které všechny hudební nástroje umíte hrát?

Hraju na piáno, a kromě toho ješ­tě umím hrát na všechny druhy harmonik (akordeon, foukací, tahací), na varhany, trochu na kytaru a kdysi jsem se také učil hrát na trubku a na saxofon. Toho jsem však později nechal z nepřekonatelného odporu k foukání.

Kdyby Vám řekli, že si musíte vybrat z těchto dvou postav, kterou budete muset zahrát: Vodníka z „Rusalky“ nebo Kecala z „Prodané nevěsty“; koho byste si vybral a proč?

Asi bych si vybral toho Kecala z „Prodané nevěsty", protože je to přece jenom humornější postava. Vodník musí mít hluboký hlas, což já bych nikdy neuzpíval, zatímco to­ho Kecala…vlastně také ne… A tak teď nevím.

Co Vám chutná?

Kromě vařené mrkve a kedlubnů všechno. Jo a nemusela by také existovat rajská polívka!

Kde byste chtěl žít?

Po tom, co jsem viděl obrázky Měsíce, tak na Měsíci ani ne. Tak přece jenom raději tady, na Zemi.

Pane Šlitr, já Vás mám rád, protože jste složil písničku „Malé kotě“. Stále si ji pouštím z gramofonové desky, když je mi smutno. Kdo na to přišel, že ve zpívání o kotěti štěká pes? Vy, nebo pan Suchý? A kdo štěkal, když se to nahrávalo?

V písničce „Malé kotě“ úspěšně zaštěkal jeden člen orchestru Fer­dinanda Havlíka. (Havlíkův orchestr vůbec vyniká zvířecími zvuky!) Kdo na to štěkání tenkrát přišel, to už nevím, ale myslím si, že je to celkem jedno. Lidstvo bude přesto existovat určitě dál.

Zdál se mi o Vás jednou moc pěkný sen: Byl jste jako na divadle, ve své buřince, jenomže jste měl na sobě kovbojskou košili. Na tom jevišti by­la krčma jako někde na Divokém západě. Vy jste přišel, sedl jste si ke klavíru a začal skládat „Motý­la“. A tak jste se ponořil do toho skládání, že jste žádného kolem se­be nevnímal, ani to, jak se ti druzí perou, jak po sobě střílejí. Až když byli všichni už bez hnutí, tak jste tu melodii zahrál jedním prstem a potom jste odešel a nechal jste na piáně jen svoji rozstřílenou buřinku. To se mi fakt zdálo a myslel jsem si, že by z toho šlo udělat divadlo, něco jako balet. Šlo by to?

To musel být krásný sen! - Fakt je, že někdy nosím kostkovanou ko­šili, někdy nosím buřinku, někdy hraju na piáno, střílení jsem slyšel také, ale všechno najednou se ješ­tě nikdy neodehrálo. Balet by z to­ho šel udělat určitě, protože balet se dá udělat ze všeho. Kdybych někdy sehnal na takovou scénu správ­ný lidi, tak bych Ti dal určitě vědět!

Chodil jste rád do školy?

A jak! Jéjej! Strašně rád! Ráno jsem nemohl dospat, v noci jsem se budil, a pokud jsem spal, tak jen proto, že se mi v tu chvíli o škole zdálo. Zkrátka - prožíval jsem ško­lu jako každý z vás.

 

Školní třída v kresbě Jiřího Šlitra. Jedna z ilustrací knížky Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna „Besídka zvláštní školy“, kterou v roce 1969 vydalo nakladatelství Růže v Českých Budějovicích.

Luštíte rád křížovky nebo hádanky?

Neluštím, ale můj otec luští, tak­že bývám velice často dotazován a zkoušen křížovkářskými otázkami, jako například: král zvířat na tři písmena a tak podobně. Slyšel jsem, že se dokonce v nějakých dvou křížovkách objevilo i moje jméno. Křížovkáři je měli uhodnout z obzvlášť těžké nápovědy: spolupracovník Jiřího Suchého…

V kolika letech jste začal vůbec po­mýšlet na divadlo a na zpívání?

Na divadlo a na zpívání jsem ni­kdy nepomýšlel, byla to jen shoda okolností - setkání s Miroslavem Horníčkem. Na veřejnosti jsem zpí­val poprvé až ve hře „Jonáš a tingl-tangl“. Z donucení. V prvních představeních jsem se strašně styděl, byl jsem takový „zpěvák s rudýma ušima“.

Stalo se Vám někdy, že jste pří zpí­vání písničky „Co jsem měl dnes k obědu“ spletl text anebo zapo­mněl některou sloku? Jestliže ano, vyvedlo Vás to z míry?

To je zajímavé, ale písničku „Co jsem měl dnes k obědu“ jsem nikdy nespletl. Asi proto, že byl její text tak náročný a já byl proto vždycky ve střehu, co kdyby… Ovšem, upřímně si myslím, že i kdybych se spletl, tak by to - díky fofru, jaký tato písnička má - stejně nikdo nepoznal.

Chtěla bych se Vás zeptat, co Vás ve škole bavilo a co ne ...

Ve škole mě bavila matematika (líbilo se mi, že při ní musí být člo­věk přesný, že se v ní nedá jen tak „plácat“), deskriptiva, latina. Ne­bavil mě přírodopis a nebavila mě i chemie, přestože jsme kdysi při jednom pokusu vybouchli.

Jaký je Váš názor na Jiřího Suché­ho - co o něm soudíte?

Je to opravdu dobrý člověk, štědrý, který rozhazuje plné hrsti vše­ho kolem sebe, a proto si ho všich­ni, zvláště někteří, vážíme.

Jakým způsobem skládáte hudbu?

Zcela jiným, než jakým se skládá třeba uhlí. Složení uhlí se dá časo­vě odhadnout - složení hudby ne. Může se také stát, že se hudba ne­složí vůbec.

Co sbíráte a jakého psa máte?

Sbírám malé černošské plastiky a pes je jezevčík. Jmenuje se Uli, ale říkám mu také Ulda. Je šlechtické­ho původu z vesnice Kácov, narodil se v sudě, měl bratra a podařilo se mu vyšvihnout, že se dostal až do Prahy. Je velice chytrý a rozumný - budou mu čtyři roky.

Zažil jste někdy velký trapas?

Trapasy mám moc rád, a dokonce je vyhledávám. Dochází-li k nim na jevišti, tak je s chutí - já i Suchý - rádi zdůrazňujeme.

Jaká barva se Vám líbí?

Zelená. Ze všech barev má největší množství variant.

Jirko, jste pověrčivý? Věříte na du­chy?

Na duchy nevěřím, ale bojím se jich.

Jak se cítíte o samotě?

Vůbec nejlíp! Opravdu jsem nejra­ději sám a samotu vyhledávám. Už třeba proto, že se v ní cítím abso­lutně svobodnej.

Jak dlouho jste se učil píseň „Co jsem měl dnes k obědu“?

Poněvadž je to píseň dlouhá, tak jsem se jí také dlouho učil.

Kde jste byl v cizině?

Tak to bude lepší, když vyjmenuju, kde jsem ještě nebyl. Nebyl jsem v Africe, v Jižní Americe, na Dálném Východě a v Austrálii.

Pamatujete se ještě na večer u tá­boráku v Ledči nad Sázavou? A co dělá Váš pes Ulda?

Pamatuju si velice dobře; a pamatuju se jak na dobré buřty, tak i na zpěv, který jsem tam provozo­val. Ulda na ten táborák také vzpomíná a často o tom ještě dnes dlou­ho do noci spolu debatujeme.

Kterého skladatele vážné hudby hrajete nejraději na klavír?

Já vážnou muziku na klavír ani moc nehraju. Nemám na to bohužel čas. Pokud mi někdy trochu času přece jenom vyjde, pak si zahraju něco od Debussyho nebo Ravela.

Jaký máte nejhezčí zážitek ze své­ho života?

Mám moc nejhezčích zážitků. Protože ale život není fotbalová liga, není možné z takovýchhle zážitků sestavovat nějaký „žebříček“. Ten nejhezčí však stále očekávám.

Kdy jste začal s tou svou legrací?

Když jsem přišel na to, že se lidi smějou.

                                                                       ……

Zatímco „skutečný" Pan Tau se dokázal zmenšit v malinkého človíč­ka, Pan Tau divadla Semafor se od chvíle, kdy pohladil a poklepal svou buřinku, stává stále větším a vět­ším. Dovolím si tvrdit, že dodnes!

 

Školák Jiříček

 

QRcode

Vložil: Ondřej Suchý

1280 x 720 (lg)