‘Vůdče, poruč nám, a my půjdeme!‘ Turci na hranicích Evropy. Svět Tomáše Koloce
komentář
22.05.2021
Foto: Ilustrační foto Pixabay
Popisek: Recep Erdogan. Diplomacie Turecka je velmi svérázná a má velký potenciál uvrhnout oblast, nebo i svět, do války
V těchto dnech proběhla světovými médii zpráva, že turecký prezident Recep Erdoğan, který už řadu let žádá o přijetí své země do EU, přišel s diplomatickým obratem „Proklínám rakouský stát“ – za to, že Rakousko na budově svého kancléřství vyvěsilo izraelskou vlajku. Asi si přitom neuvědomil, kolik dějiny obou států nabízejí politických paralel i podobných výroků – přičemž nejpodobnější Erdoğanově hlášce je asi legendární Švejkova věta na adresu Turecka: „Zabili jste mně strejčka, tak tady máte přes držku“…
Dnešní Turecko je svého druhu Rakouskem Blízkého východu v tom smyslu, že je také zbytkovým potomkem někdejší rozsáhlé mnohonárodnostní osmanské monarchie, z jejíž někdejší rozlohy zabírá asi pětinu a která byla po první světové válce také rozdělena na národní státy. V době svého největšího ‘rozkvětu‘, v roce 1683, sahalo Osmanské Turecko od Uherského Hradiště po Súdán, od Alžíru po Ázerbájdžán a od Krymu až po africké Džibuti. Jako takové využívalo starou praktiku mnohonárodnostních říší, které s bohorovností sociálních inženýrů přesunují celé národy.
Tak se stalo, že na hranicích dnešního Egypta a Súdánu dodnes žijí Magyarábok, potomci příslušníků maďarské janičářské gardy, která sem byla v 16. století poslána, aby rovnala etnické třenice arabských Egypťanů a černých Súdánců, zatímco nejpočetnější neslovanskou menšinou někdejší turecké Bosny a Hercegoviny jsou dnes kavkazští Čerkesové, kteří se sem dostali stejně jako Maďaři do Egypta. (Mimochodem: druhá nejpočetnější neslovanská menšina Bosny jsou vyhnanci z doby, kdy turecký sultán ještě proti Židům nic neměl: španělsky mluvící Židé, Sefardi, kteří sem dorazili na sklonku 15. století z Pyrenejského poloostrova, když v křesťanské Evropě začínala zuřit inkvizice a tehdy nábožensky tolerantní Osmanská říše umístila podnikavou menšinu v zanedbané hornaté provincii…)
Relativní národnostní a náboženský liberalismus tureckého státu ale netrval navěky. Otci šovinistické doktríny pozdního sultanátu a dnešní Turecké republiky se stali prušáčtí nacionalističtí generálové německého císaře Viléma, kteří sem byli pozvání jako poradci ‘moderní‘ mladoturecké strany, která se už roku 1908 v sultanátu chopila moci – a jejím novým náboženstvím se stal turecký nacionalismus, který v říši popíral existenci jiných národností, než jsou Turci. Věrni prastaré tradici používali mladoturci (z nichž vzešel i pozdější první prezident Turecké republiky Kemal Atatürk, kterého liberálové celého světa považují za cosi jako ´tureckého TGM´) k likvidaci příslušníků těch menšin, které se nechtěly vzdát své identity, taktéž příslušníky menšin, na které naopak platilo přísloví „Poturčenec horší Turka“. (Ostatně i pozdější turečtí prezidenti Renda a Evren byli etničtí Albánci, prezidenti İnönü a Özal kupodivu etničtí Kurdi, a i dnešní prezident Erdoğan se neprozřetelně uřekl, že je po předcích etnický Gruzínec.)
V první kompletní genocidě národnostních menšin v dějinách světa, kterou spáchal turecký stát, vyhlazení osmanských křesťanů, Arménů a Asyřanů v počtu 1,5 milionu lidí v letech 1915 – 1918 (kterou nejnověji uznal americký prezident a kterou turecký stát dosud nepřiznal, nezreflektoval a zmínku za ni trestá), tak sehráli významnou roli převážně islámští, ale Turkům jazykově nepříbuzní Kurdové, zatímco v pozdějším vyhlazování samotných Kurdů na tureckých či bývalých tureckých územích, které kontinuálně probíhá sto let, hrají důležitou úlohu loajální přistěhovalci z islámských států Balkánu a ruského Kavkazu, Uralu a turkické Střední Asie, kteří následně osidlují vylidněné oblasti. Do jednoho z nejnovějších dějství této války, první z řady tureckých genocidních operací, které od roku 2018 probíhají i za hranicemi tureckého státu v syrském Kurdistánu, se jmenovitě zapojují emigrantští rekruti z turkicky mluvící (tedy mluvící jazykem vzájemně srozumitelným s turečtinou) čínské provincie Ujgursko.
Naci(onali)stický prezident Turecka Recep Erdoğan, foto Pixabay
Nynější turecký prezident Recep Erdoğan, který disponuje prostředkem na vydírání Evropy a západního světa (tj. třemi až pěti miliony uprchlíků ze Středního východu a třetího světa v tureckých uprchlických táborech, které může dále zadržovat anebo pustit do Evropy) a který (podoben Adolfu Hitlerovi během Noci dlouhých nožů) během ´zásahu proti puči´ v roce 2016 vyřídil většinu opozice a ještě upevnil svou moc, začíná mít zajímavé výroky, z nichž prokletí rakouského státu patří ještě k těm nejjemnějším. Nejenže v roce 2016 prohlásil, že Balkán by měl být opět turecký a že navázal na tradici trestů za veřejné mluvení kurdštinou (které v Turecku fungovaly ještě v 60. letech 20. století), když v roce 2017 zakázal veřejně používat slovo „Kurdistán“ (opět podobnost s Adolfem Hitlerem, který po okupaci těchto zemí pod trestem zakázal používání slovo Rakousko, Československo a Polsko).
Ostatně: Prezidentův hlavní poradce Yiğit Bulut v souvislosti s tím, že Česko nevydalo Turecku kurdského politika Sáliha Muslima, který byl na návštěvě v ČR, řekl, že žádné Česko neexistuje, protože všichni odvážní muži z něj odešli a vytvořili Slovensko (čímž nejspíš mínil odchod protestantů z Moravy na uherské Slovensko za protireformace). Před několika lety dokonce Erdoğan, povzbuzen tureckými menšinami v Německu a Rakousku, kteří zde tu a tam demonstrují s voláním „Vůdče, poruč nám, a my půjdeme!“ (srovnejte Hitlerovu politiku ve 30. letech v českých Sudetech) reagoval na protest Francie proti likvidační činnosti turecké armády v kurdské severní Sýrii, vyjádřením, že když na to přijde, může on ve Francii odpálit bomby, protože zde má 16 milionů islámských souvěrců.
Tohoto naci(onali)stického vůdce naci(onali)stického státu, který právě v tomto čase doma pokračuje v tradici systematického vyhlazovaní dvou domácích národů (Kurdů a Asyřanů), zatímco v mezinárodním prostoru se mu za minulý rok (2020) podařilo zaútočit na svého spolučlena v NATO, Řecko, jak na moři, tak i na zemi, a skrze svou ázerbájdžánskou pátou kolonu na Kavkaze (kterou nejen vyzbrojil, ale i posílil vojenskými útvary) zařídil po 2200 letech konec Arménů v Náhorním Karabachu, ovšem nikdo mezinárodně neobviňuje z porušování lidských práv, nepořádá proti němu křižácká tažení, ani nevykazuje ze země jeho diplomaty. Tento politik, který se po pádu Saddáma, Kaddáfího a Mubaraka, odchodu Ahmadínežáda, a údajném dopadení a zabití bin Ládina, samozvaně pasuje do role vůdce světového islámu, je totiž zároveň prezidentem země s druhou nejpočetnější armádou, sdruženou v NATO.
Vložil: Tomáš Koloc