„Ženy jsou zvláštní bytosti, v jejichž přítomnosti mi měkne mozek,“ přiznává Ladislav Mrkvička. Proč notorický průšvihář dostal ‘klepeta‘ rovnou na jevišti a jak se stal v roce 1968 zrádcem národa? Tajnosti slavných

Foto: archiv Národního divadla

Popisek: Ladislav Mrkvička v představení Národního divadla Racek

Okouzlující prcek po celý život ‘zlobil‘, čímž si nadělal spoustu problémů a vysloužil si pověst notorického průšviháře. Jako na houpačce se odehrával nejen jeho profesní život, ale i ten soukromý. „Ženy jsou zvláštní bytosti, v jejichž přítomnosti mi měkne mozek,“ přiznává Ladislav Mrkvička.

Zahrál si desítky rolí ve filmu i v divadle a srdce diváků si získal skromným a nenápadným herectvím. Za svou dlouhou kariéru si vyzkoušel ty nejslavnější divadelní role a jeho záběr před filmovou kamerou byl také obsáhlý – hrál v dramatech, komediích nebo například v pohádkách a detektivkách. I když si již počátkem 60. let vysloužil pořádný ‘politický škraloup‘ a skončil kvůli němu v mimopražském angažmá, dostal se vzápětí do okruhu zájmů tvůrců tzv. nové vlny. Z mladických a milovnických rolí se totiž dokázal velmi brzy ‘přehrát‘ v interpreta složitých psychologických postav. Nevyhýbal se ale ani komediálnímu žánru s až groteskním pojetím. I když svou výškou by sotva zaujal, bohatě ji vynahrazoval šarmem a temperamentem, takže o přízeň příslušnic něžného pohlaví rozhodně neměl nouzi. A otevřeně přiznává, že v partnerských vztazích dlouhá léta hodně zlobil.

S Ninou Divíškovou v roce 1964 v ostravském Divadle Petra Bezruče, v představení Lišky, dobrou noc

Měl se stát krotitelem v cirkusu

Narodil se 2. února 1939 v Praze, jeho otec byl konstruktérem v Avii a matka kuchařkou. Poprvé se objevil ve filmu již na základní škole, v roce 1953, když s dalšími spolužáky ztvárnil partu prvorepublikových dětí z jedné pražské periferie v dramatu režiséra Jiřího Sequense staršího Olověný chléb. Zájem o herectví se u něj probudil během studia na střední škole díky první lásce – byl totiž zamilovaný do dívky, která se později stala herečkou. Kvůli ní také začal hrát ochotnické divadlo. „Na gymnáziu jsem totiž chodil s dívkou, která se proslavila ve filmu Robinsonka. No, a jakmile se stala známou herečkou, tak mě opustila. Tak jsem se rozhodl, že se také stanu hercem, a až bude dolézat, ani ji nepozdravím,“ prohlašuje čas od času a velmi rád.

V roce 1971 v Divadle S. K. Neumanna, v inscenaci Bidýlko

O své budoucnosti měl tudíž jasno a po maturitě se přihlásil na DAMU. Ani na druhý pokus ale nebyl přijat, a tak začal stejně jako otec pracovat v letňanské Avii. Pak byl ošetřovatelem v pražské Zoo a díky tomu dostal nabídku, která zní jako z filmového scénáře – stát se krotitelem v cirkusu Bush. Nakonec ji ale nepřijal, protože ho napotřetí konečně na DAMU přijali. Přesto ale studium nedokončil, protože spadl v roce 1962 do svého prvního opravdu velkého průšvihu.

Majáles ho málem dostal za katr

Osudovým se mu stal studentský majáles 1. května 1962. K jeho organizátorům sice nepatřil, měl ale smůlu, protože ho kdosi vyfotil, jak sundává kladku na tramvaji, která se prodírala studentským průvodem na Mánesově mostě. „Já byl odborník, chodíval jsem na brigády jako průvodčí, pro mě nebyl problém kladku vysadit. Jinak na Petříně se nedělo nic zvláštního, radost, hejbalo se to tam, veselilo, vymýšlely se kraviny, studentské blbosti – a oni z toho udělali velkou protistátní záležitost,“ zavzpomínal před časem v rozhovoru pro Lidové noviny. Nezatkli ho hned, ale až 4. května, rovnou na generálce Thyla Ulenspiegla ve studentském divadle Disk. „Ani jsem se nestačil svléknout, odvedli mě pomalu s kordem v ruce,“ prozradil. Následovalo okamžité vyloučení ze školy, dostudovat ho nenechali. Diplom mu byl udělen až při rehabilitacích v roce 1968. Tehdy ho ale nepřijal, a teprve když v roce 1998 začal učit na DAMU, vystavili mu duplikát.

S Vladimírem Brabcem v seriálu Třicet případů majora Zemana

Za mřížemi sice nakonec neskončil, musel ale okamžitě na dva roky na vojnu a ani ta se neobešla bez průšvihu. Sloužil v Piešťanech jako letecký mechanik a až tam se za ním vypravil režisér Jiří Sequens s producentem, aby ho pozvali na kamerové zkoušky na film o útoku na Heidricha v roce 1942 Atentát. „Já ty zkoušky udělal a Sequens si mě vybral nehledě na všechny škraloupy, ve kterých jsem se motal. Vytáhl mě ze strašné bryndy. A pak se mě zastal ještě jednou,“ vyprávěl Mrkvička. Kamarádi ho pak dostali do Vojenského uměleckého souboru. „Jednou jsme s Jirkou Kodetem a muzikantem Petrem Růžičkou táhli v uniformách po barech Prahou a vůbec jsme nezaregistrovali, že je nějaká kubánská krize, kdy vojáci spali v nastartovaných tancích a piloti v nastartovaných letadlech. Až na nás v jednom baru přivolal přičinlivý číšník lítačku. Hrozil nám prokurátor, protože to chtěli klasifikovat jako dezerci,“ upřesnil svůj druhý velký průšvih, který musel odčinit tím, že šel pracovat do Vítkovických železáren. „Tehdy mi pomohl ředitel Divadla Petra Bezruče v Ostravě Luděk Eliáš, který mě tak trochu ilegálně přijal do angažmá.“

Z Libně letěl na hodinu

V Ostravě se začal uplatňovat ve velkých rolích, v sezóně 1967 až 1968 hrál v Divadle Vítězného února v Hradci Králové a v roce 1968 nastoupil do Divadla S. K. Neumanna v pražské Libni. I tam mu ale svobodomyslné politické postoje znovu zkomplikovaly život. V roce 1974 ho vyhodili na hodinu. Ředitel divadla totiž uzavřel družbu se sovětskou posádkou v Milovicích a po představení pro vojáky inspicient oznámil, že se všichni herci musí dostavit k přátelské besedě s publikem. A Mrkvička na celý sál oznámil: Pane řediteli, dávám hodinovou výpověď. Ředitel na to, že to musí dostat písemně, a tak Mrkvička obratem načmáral jedinou větu na kus papíru. A výpověď byla přijata.

S Gábinou Osvaldovou jako žokej Sochor ve sportovním dramatu režiséra Jaroslava Soukupa Dostih

V té době už natáčel seriál Třicet případů majora Zemana a i tam si zadělal na pořádný průšvih. Měli letět na ‘předváděčku‘ do Bílovic, jenže bylo špatné počasí. A tak čekali na letišti a šel jeden panák za druhým, pak táhli od jednoho vinného sklípku ke druhému… „Pak si toho už moc nepamatuju,“ přiznal herec. Prý začal nadávat estébákům do fašistů, a pak se na ně začal vrhat. „Ráno jsem se potkal se Sequensem ve sprše a ten mi jenom řekl: Ty si teď klekni a běž prosit. Já si nic nepamatoval, dostávalo se to ke mně po kouskách. Zachránil mě pan Ráž, který s nimi kvůli mně proseděl celou noc a navykládal jim, že jsem blázen, že mám záchvaty a že za to nemůžu.“ Díky němu pak v natáčení ještě chvíli pokračoval, ale za trest z něj udělali ve scénáři z roku 1968 pravicového zrádce, a tím z projektu definitivně vypadl.

Následoval zákaz úplně všeho

Další dva roky zůstal úplně bez práce, pak začal hrát v divadelních pohádkách, kterých si nikdo moc nevšímal. Až v roce 1977 náhle onemocněl Václav Sloup pouhý týden před premiérou a Divadlo Na Zábradlí rychle potřebovalo náhradu. „Tím začala moje nejlepší herecká éra,“ zavzpomínal. Na této pražské divadelní scéně byl jednou z předních opor zlaté éry režiséra Evalda Schorma a vynikl i v mezinárodně oceněných inscenacích Bratři Karamazovi nebo Maratón. V roce 1991 se pak stal členem souboru činohry Národního divadla.

V seriálu Dobrá voda jako koňák Milda Janýr

Pokud jde o velikost rolí, byl k němu film poměrně skoupý, to si ale Mrkvička bohatě vynahradil v televizi. Hrál v řadě inscenací a pohádek a objevil se i v seriálech. Významně také spolupracoval s rozhlasem a dabingem, kde se stal mimo jiné ‘dvorním‘ dabérem Dustina Hoffmana, a rozhodně nezanedbatelná byla i jeho umělecká recitace v Divadle Viola a v Lyře Pragensis. V roce 1998 začal působit i jako pedagog herectví na katedře činoherního divadla DAMU.

Osudových lásek prožil víc

Jako na houpačce se vyvíjel nejen jeho profesní život, ale i soukromý. „Ženy jsou zvláštní bytosti, v jejichž přítomnosti mi měkne mozek. Strašně se čepejřím, ženou mě k aktivitě. Chci se před nimi předvést v nejlepším světle. Takže mě vlastně dělají lepším člověkem,“ prohlásil. Jeho nejstarší syn Tom se narodil, ještě když byl na vojně. Pak s ním ale matka emigrovala, takže žije dodnes v Belgii, i když ho po čase matka opustila. Ujali se ho pěstouni, kteří na Ladislava Mrkvičku našli spojení do Prahy ještě za totality. „Přijel jsem a od té doby jsme v kontaktu. S pomocí těch pěstounů Tom vystudoval architekturu. Je to bezvadný, všestranný kluk, perfektně hraje na klavír,“ prozradil herec s tím, že je díky Tomovi dvojnásobným dědečkem.

Se Zlatou Adamovskou v roce 2005 v pohádce Kočičí princezna

Pracovní průšvihy zpravidla poznamenaly i jeho soukromí. „Když jsem prásknul dveřmi v Divadle S. K. Neumanna, rozpadl se mi dlouholetý vztah s jednou kolegyní. O tom, co jsem udělal, se nemluvilo jako o projevu odvahy, ale blbosti. Žádný hrdina, magor. Do soukromého života se promítly i další průšvihy, ať tím, že jsem se s někým rozešel, že jsem přišel o bydlení, vždycky se to nějak odrazilo,“ povzdychl si. Poprvé se oženil s Ivanou Kopeckou, s níž má další dva syny. Jenže během manželství prý hodně zlobil a výsledkem je nemanželská dcera, herečka Týna Průchová. V roce 1988 téměř plynule přešel z jednoho manželství do druhého. Oženil se s produkční Alenou Kotibovou, která mu porodila dalšího syna, a v tomhle manželství už prý zlobit přestal. „Jenom teď jsem žádný průšvih neudělal, akorát jsem onemocněl,“ dodal. Prožili spolu čtvrt století, pak ho ale manželka opustila a s touhle ztrátou se prý herec nikdy nevyrovná.

Jeho největším koníčkem je kůň

Odjakživa měl rád sporty všeho druhu, při své výšce prý ale moc možností na výběr neměl. Nejdéle ho drželo vodáctví a příležitostně jezdil na koni. Pak ho režisér Soukup obsadil do filmu Dostih, kde hrál žokeje a poprvé seděl na plnokrevníkovi. „Úplně jsem se do toho zbláznil,“ přiznal. Následoval seriál z prostředí koňáků Dobrá voda. „Tam jsem už šel i na překážky. Štáb a herci bydleli na hotelu, já s koňáky a staral se s nimi o koně.“ Když natáčení skončilo, uvědomil si, jak moc mu koně chybějí, a tak si jednoho koupil. Napřed kvůli dětem huculáka, kterého učil jezdit pod sedlem a v tahu, pak si k němu ještě pořídil plnokrevníka.

Při příležitosti oslav 70. výročí založení AMU byla dlouholetému pedagogovi katedry činoherního divadla
udělena 29. ledna 2016 udělena Zlatá medaile AMU

Právě koně ho prý naučili trpělivosti a pokoře. „Kůň je rovnocenný partner. Někteří jsou hodně bujní, je třeba je srovnat, ale ne způsobem: já jsem pán a ty budeš poslouchat. I tady je partneřina hrozně důležitá, aby to bylo dobrovolné z obou stran. Když se to povede, vzniká neskutečná harmonie a souhra,“ prozradil a dodal: „ Já sice s koňmi neumím mluvit jako někteří lidé, ale neznám nic krásnějšího, a to mluvím i o mladých milostných letech, než když se vám kůň něžně opře o rameno nebo se hebkými nozdrami dotkne ucha. To je ten nejnádhernější dotyk, který si člověk dovede představit.“

Čtěte také:

Kdysi skvělý herec a sexy chlap se proměnil v potácející se ošuntělou trosku, která dokonce občas i nadává na ulici kolemjdoucím. ‘Sekat latinu‘ dokáže Oldřich Kaiser pouze v jediném případě

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na redakce@krajskelisty.cz

Vložil: Adina Janovská