„Hospodin v hospodě“ aneb Co by církev světu nabídla, kdyby se mu přizpůsobila? Monitor Jana Paula

Foto: Ilustrační foto Pixabay

Popisek: Kde na Hospodina narazíte spíše, v hospodě nebo v katedrále?

Kladu tuto otázku záměrně, neboť dle mého názoru vystihuje to, oč dnes v katolické církvi jde. Ta byla opět v centru pozornosti kvůli odvolání Marka Orko Váchy z funkce vikáře kostela Nejsvětějšího Salvátora, protože při nedávné bohoslužbě, která byla součástí akce „Hospodin v hospodě“, prý porušil církevní předpisy.

V našem mediálním prostoru vzbudilo církevní téma nečekaný zájem i rozhořčení. Lidé už zase hned věděli, kdo je lump a ničema. Přece Arcibiskup Graubner, který kněze Váchu odvolal. Jak je to jednoduché: Marek Orko Vácha se snažil přiblížit lidi k Bohu, a arcibiskup ho za to potrestal, je to spravedlivé? Ale dost nadsázky. Arcibiskup se k celé věci vyjádřil, a oba se nakonec po mediální anabázi usmířili vzájemnou omluvou s tím, že oba chtějí vstoupit do postní doby ve vzájemném odpuštění a smíření. Nádhera, tak to má být i mezi lidmi. Reprezentanti církve pochopili své poslání jít společnosti vzorem a ukázali, že smíření má svoji hodnotu. K témuž ostatně vybízel sám Ježíš, hlava církve, a takové postoje mají pro katolickou církev cenu zlata, neboť utrpěla za poslední roky citelnou ztrátu důvěry.   

Kauza „Hospodin v hospodě“ sice skončila happyendem, ale ukázala na problém, co se týče snahy církve oslovovat společnost. Kdysi chodili lidi napřed do kostela a z kostela rovnou do hospody, dnes mají občas obé v jednom. Cíl je zřejmý, popularizovat církev a přitáhnout pozornost nevěřících. Nemělo by se to ale dle mého názoru dít za cenu porušení liturgických předpisů, jak to konstatovala ve svém vyjádření Liturgická komise České biskupské konference. Kromě jiného mě v bodě 2 zaujala citace z pozvánky na akci zveřejněná na sociálních sítích: „Po čas mše bude na baru paní výčepní. Pít pivo či jiné tekutiny bude možno v průběhu celého večera.“ To je opravdu obskurní lákat lid na jakýsi večírek při mši svaté. 

Hospodin v hospodě? Jak pro koho 

„Mše přechází do druhé fáze, zvu vás ke konzumaci,“ oznámil v závěru akce Marek Orko Vácha. Jenomže to já nemohl, pořad „Hospodin v hospodě“ jsem shlédnul ze záznamu v TV Noe. Podle mě byla mše v břevnovském výčepu i s přihlédnutím k dobrému záměru organizátorů spíše jejím nevhodným zesvětštěním, což není pro církev příliš efektivní evangelizace. Mše se skutečně konají na různých nezvyklých místech, v tom měl na svoji obhajobu Marek Orcho Vácha pravdu, avšak představa, že obřad mše na neobvyklém místě je ten nejlepší způsob, jak přivést nevěřícího do náruče církve, je iluzorní. Nemohu samozřejmě posoudit, do jaké míry se podařilo opojit účastníky hospodské mše Duchem svatý natolik, aby odcházeli domů obtěžkáni myšlenkami o cestě k Bohu, ale tento způsob evangelizace zdá se mi poněkud nešťastný. Je totiž otázka, jestli se při té dobře míněné snaze o evangelizaci v hospodě nevytratilo to, co je podstatné, totiž spiritualita, neboť mše svatá je především událost mystického setkání s Boží přítomností. 

Tato formulace je pro člověka bez zkušenosti náboženské praxe abstraktní pojem, a tak to zkusím jinak. Představme si, že horolezec musí po namáhavém výstupu udělat pod vrcholem poslední rozhodující krok, a rozbalí si u toho hamburger. Docela bych nad tím pokusem nabídnout lidem jiné prožití mše mávnul rukou, Marka Orko Váchy si vážím a nikterak tím neohrozil moji náboženskou konfesi. Jedna podstatná věc ale v celém tom názorovém probírání okolností pro a proti tzv. hospodské mše nezazněla: Při liturgii ustanovení a proměňování nebyla vyjádřena POKORA a ÚCTA! Kněz dává v těchto chvílích znamení, a lidé by měli, ať jsou v kostele či v hospodě nebo kdekoliv jinde pokleknout na kolena, pokud samozřejmě fyzicky mohou, ve výčepním šenku břevnovského kláštera seděli až na drobné výjimky jako pecky. Kleknout si v hospodě možná není objektivně snadné, a lze namítnout, že pokleknutí může být i formální, nic nevyjadřující gesto, neboť podstatné je vnitřní smýšlení. To může být sice pravda, ale na druhou stranu kněz také dělá při celebrování včetně pokleknutí různá gesta a těžko ho lze podezírat z toho, že jsou formální. Mají prostě svůj smysl a význam, a o to jde. 

Jak dál s evangelizací? 

Katolické církvi se dle mého názoru sice nedaří oslovovat tzv. nevěřící, ale k akci Hospodin v hospodě nemohla mlčet. A to i přesto, že se už léta potýká s úbytkem věřících, má problémy se zneužíváním, a navíc není ani jednotná v názoru na to, jak oslovit současného člověka v globálním světě zasaženého progresivistickou ideologií a bezzubým liberalismem. Nedaří se to ani KDU – ČSL, jediné straně nesoucí ve svém názvu označení křesťanská, která bohužel zapomíná na prosazování hodnot, ke kterým se papírově hlásí. A k tomu všemu se ještě i v samotném srdci církve Vatikánu i v diecézích ozývají liberální postoje a názory. A tak to dnes ani obyčejný věřící nemá lehké. V různých farnostech se projevují různé názory mezi věřícími a kněžími na to, co by měla a neměla katolická církev směrem ke světu dělat, a jaké postoje by měla zaujímat v otázce evangelizace, svého poslání, kterým je šíření Božího slova a přivádění nevěřících k víře. Mnozí v katolické církvi mají představu, že lze tohoto cíle dosáhnout přizpůsobením církve světu a je pouze otázkou, do jaké míry by se to mělo stát a jaké způsoby k tomu volit. 

Marek Orko Vácha zvolil dle mého názoru tu nejméně obtížnou cestu, myslel to jistě dobře, ale fakt, že Ježíš rozmlouval i s nevěstkami, ještě neznamená, že je nutné konat mši svatou v nevěstinci. Vím, že je většinou obtížné přimět nevěřícího, aby se zúčastnil mše v kostele, kde ale jinde se může setkat s tím, jak vypadá skutečná liturgie? A jsem u podstaty tohoto zamyšlení. Co to znamená přivádět lidi k Bohu a ke křesťanské víře a jak uskutečňovat to, k čemu vybídnul Ježíš své apoštoly? Většina lidí považuje víru v hebrejského Boha a jeho syna za cosi nadbytečného pro reálný život, co mít mohou, ale také nemusí. Nejsou postaveni před volbu, nejsou motivováni k rozhodnutí uvěřit, a už ani nejsou povinováni rodinnou zkušeností či tradicí. Jak tyto lidi nenásilně motivovat k víře tak, aby sami ze své vlastní potřeby hledali duchovní naplnění a ve víře našli skrze Boha sami sebe? To je zásadní otázka, jak těmto lidem zprostředkovat to, o čem nemají ani tušení? Ne každý člověk se obrátí k víře skrze životní událost či nějaký duchovní prožitek. 

Myslím, že aby lidé pochopili smysl víry pro svůj život, musí nejprve pochopit její význam a ten spočívá v tom, že víra nabízí takové hodnoty, které život a svět nikdy nabídnout nemohou, byť by se o to lidé snažili sebevíc. Ježíš řekl apoštolům: „Nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé.“ Zde je pointa. Podle teologického výkladu se jedná o pobídku ke změně sebe sama, ale jinými slovy tím také Ježíš řekl, jděte, a nabízejte lidem to, co jim svět dát nemůže! A o to jde, že víra je nabídka odlišné hodnoty, alternativa, pro kterou se člověk může svobodně rozhodnout, není-li spokojený s tím, co mu nabízí svět, a takových lidí přibývá. Denně jsme svědky rostoucí agresivity a devalvace tradičních hodnot, jsou to vnější projevy ničení lidské identity, projevy zoufalství a vzrůstající beznaděje. Svět a člověk v něm je v nejistotě, a vlastně bez víry v něco, co ho přesahuje, vždycky byl. Víra má zázračnou moc uzdravovat lidství účastenstvím a v tom je nenahraditelná. 

Co říci závěrem? 

Víra je obohacením života, a v možnosti spásy i jeho naplněním. Jsem přesvědčený, že člověk je především duchovní bytost, která své Já a svět prožívá především uvnitř sebe, a hledá uplatnění nejen v realitě života, ale také v naplnění své spirituální potřeby v přesáhnutí z pomíjivosti své dočasné existence. Víra v Boha a jeho syna mu to kromě mnoha dalších užitečných věcí nabízí, neboť člověk, jakkoliv vědecky poznává svět, přesto sám sebe nespasí. Člověk není před Bohem něco bezvýznamného a méněcenného, naopak, je veliký v pokoře, v uznání, že není pánem světa. Člověk zpyšněl, protože rezignoval na to, co ho přesahuje. Ježíš řekl: Čiňte pokání, přiblížilo se království Boží! A pokání bez pokory není možné. Nejsem žádný prudérní katolík, mnohé kritizuji, v mnohém selhávám, ale představa, že lze křesťanství a církev přiblížit světu tím, že se světu přizpůsobí, je bludařství a naivita. Co by potom církev světu nabídla, kdyby se mu přizpůsobila? Vůbec nic. 

Zdroj: Deník Aktuálně, Pražské Arcibiskupství, Česká biskupská konference

Vložil: Jan Paul