Kraj / sekce:
Hlavní město Praha
Okres:
--- nezadán ---
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Jak se hledá voda proutkem? Proutkař odpovídá... Záhady života

08.12.2024
Jak se hledá voda proutkem? Proutkař odpovídá... Záhady života

Foto: Záhady života

Popisek: Proutkař Pavel Šoul

Pavel Šoul (66) se už léta zabývá vyhledáváním vodních pramenů. Povídali jsme si o vyzařování patogenních zón v bytech i v terénu, o starých bylinných recepturách a o silách a energiích, které nás obklopují. Měl v životě »štěstí na lidi«, jak říká. Setkal se například s legendární lidovou léčitelkou Boženou Kamenickou, kterou naši čtenáři určitě znají jako bábu Radnickou. Říká: „Vše, čemu se věnuji, nemám načerpané ze žádných knížek, jsem praktik a mám vše vyzkoušeno sám na sobě. Vnímat energie a pracovat s nimi se může naučit každý, kdo k tomuto poznání přichází s pokorou.“

Pane Pavle, od známých jsem se dozvěděla, čím vším se zabýváte. Vyhledáváte vodní prameny, umíte určit místa dobrá a špatná, aby se lidem dobře spalo, a máte prý staré bylinné receptury.

Ano, je to pravda. Vyhledáváním vodních pramenů, vyzařováním patogenních zón a bylinnými recepturami se zabývám více než padesát let. S virgulí a s těmito přírodními silami a energiemi mě seznámil otec už v dětství. Byl ročník 1916, pocházel ze Šumavy, kde se náš rod zabýval bylinkářstvím a namícháváním bylinných směsí a mastí. Vyhledával vodní prameny pro studnaře, a co řekl před vyhloubením studny, to se potvrdilo. Počet pramenů, hloubka pramenů, množství i čistota vody. Naučil mne vyhledávat vodní prameny a všechno, co s tím souviselo.

Jako laik si představuji, že podzemní vody je všude dost, a abychom ji vyvedli na povrch, stačí jen kdekoliv vrtat dostatečně hluboko. Je tomu tak?

Já vím, že v podzemí je vody dostatek, ale vždy záleží, abyste vyhledávali studnu přímo na pramenech. Samozřejmě jsou místa, kde voda není. Na Kladensku, kde probíhala důlní činnost při těžbě uhlí, byla narušena původní struktura podloží a voda klesla do spodních pater důlních šachet. U Plzně v jedné části obce Příšov jsem vodu nenašel z důvodu neprostupného podloží. Nebo naopak se dostanete do oblasti, kde mají spodní prameny výtlak takový, že vyvěrají až na povrch terénu.

Už jste někdy zažil, že se vrt udělal nesprávně a o výsledku rozhodovaly jen metry?

Několikrát. Například ve vesnici Felbabka v okrese Beroun vrtali studnu a na vodu nenarazili. Chlapi od studnařů za mnou přijeli, jestli bych jim nepomohl, protože věděli, že jsem již v této vesnici vodu našel. Po příjezdu na místo jsem jim ukázal, kde mají hloubit, a tentokrát byli úspěšní, pramen byl o tři metry dál. Člověk, který jim řekl, kde mají vrtat, se spletl a to stačilo k tomu, aby se na vodu netrefili. Podobný případ se stal i ve vesnici Švabín u Zbiroha v rokycanském okrese, kde vrtali podobně mimo pramen o pět metrů. Udělali jsme nový vrt na správném místě a mohly se zavlažovat nové lesní školky.

Zkušený hydrogeolog a uznávaný profesionál ve svém oboru RNDr. Vladimír Řezníček v rozhovoru pro iDNES uvedl, že dokonce i on při hloubení studní používá virguli. Řezníček říká: „Pro konečné rozhodnutí, kde začít vrtat, je virgule nezastupitelná. V ideálním případě se poznatky z proutkaření kryjí s geofyzikálním měřením, což vylučuje negativní vrty. Když budu vrtat třeba jen o pět metrů mimo puklinu, vyhodím spoustu peněz. Pokud se ale trefím, najdu vydatný zdroj hned napoprvé.“ Zajímalo by mě, proč navzdory osvědčené praxi v terénu nejsou skeptici pořád ochotni přiznat, že proutkaření není šarlatánství. Vždyť proutkaři se úspěšně podílejí na hloubení studní už stovky let.

Já s panem Řezníčkem souhlasím. Co se týče skeptiků, sám jejich přístupu nerozumím. Věřte nebo ne, hodně jsem pracoval i pro lékaře. Hledal jsem v jejich domech geopatogenní zóny a radil, jak přestěhovat postele, když onemocněl někdo z jejich rodiny. Snesli by mi modré z nebe, kdybych o to požádal, protože mé snažení přinášelo výsledky, ale ti lidé by se nikdy po mém boku na veřejnosti neobjevili. A víte, kolik doktorů, právníků, vysokoškolských profesorů, vědeckých pracovníků atd. se na mě obracelo, když chtěli mít studnu na pozemku u svého nového domu? Nepočítaně. Nikdy by vám to ale na mikrofon nepřiznali. Nechtějí přijít do řečí, protože proutkaři jsou přece šarlatáni.

Kdy jste našel poprvé vaši první studnu?

Ještě za studií v Kolíně na Zálabí, když jsem ve volném čase chodil střílet na novou svazarmovskou střelnici. Neměli tam žádný zdroj vody, i vodu na kafe si museli donášet. Řekl jsem: „Vždyť tady máte dostatek vody,“ a ukázal jsem jsem jim místo, kde mají kopat. Studnu vyhloubili v hloubce tří až čtyř metrů a voda pro potřebu střelnice bohatě stačila.

Pamatujete, kdy vám otec dal poprvé do ruky virguli?

To přesně ne. Někdy v sedmi osmi letech, nevím. Ale šlo o přirozenou dětskou zvědavost. „Tati, jak to děláš? Na co se ptáš?“ S přibývajícím věkem jsem si chtěl samozřejmě vyzkoušet, jestli se shodujeme na stejném místě. Vytrasoval jsem vodní prameny sám a otec mě pouze kontroloval.

Učil jste proutkaření své děti?

Ne, neučil. Mé dcery z prvního manželství si vzaly virgulku do ruky někdy v sedmi osmi letech. Doma na zahradě jsme zkoušeli najít vodní pramen. Na položenou otázku „Kde se nachází pramen s tekoucí vodou“ oběma dcerám virgulka velice dobře reagovala, když procházely nad pramenem. Z druhého manželství mám ještě dceru Šárku, je jí osmnáct let a studuje šestileté gymnázium. Účastnila se mnohých mých akcí a aktivit. Aniž bych ji něco učil, uměla s virgulkou přirozeně pracovat. Sama si dokázala najít ve svém pokoji špatná a dobrá místa.

Proč je tak zásadní pátrat po prameni s tekoucí vodou? Já jako laik bych s virgulkou hledala jen vodu...

Z toho důvodu, že nám voda ve studni nestojí, ale proudí. Přirozeně se obměňuje a při odběru se ihned doplňuje. Kdybyste udělali studnu jenom na prameni, kde je voda, která necirkuluje, mohla by se vyčerpat. Zůstali byste bez vody. Proto se vždy musí najít prameny s tekoucí vodou a studnu vyhloubit na křížení pramenů z nezávislých směrů (každý z jiné strany). Je to z toho důvodu, že kdyby nám polevil výtlak vody v pramenu z jedné strany, tak nám studnu bude doplňovat druhý křížící se pramen.

Když tedy budeme konkrétní, jaký je váš postup při vyhledávání místa pro studnu?

Přijdu na pozemek, který postupně procházím s virgulí. Virgule mi ukazuje, kde nám prochází vodní prameny, a já s její pomocí a tesařským metrem zjišťuji, ve kterém prameni je nejvíc vody. Prameny na pozemku vytrasuji a hledám křížení nejsilnějších pramenů, tedy nejvhodnější místo pro studnu. Při hloubení je důležité dodržet i hloubku nejspodnějšího pramene.

Jak důležité je určit správnou hloubku vrtu?

Nesmírně. Studnaři se totiž musí dostat přesně do hloubky, kterou určím, nebo ještě níže. Dejme tomu, že jim řeknu 22 metrů. Pustí se do práce a už v 17 metrech zaznamenají silný výtlak vody. Jenže musí pokračovat s hloubením. Platí totiž, že pokud se voda objeví dříve, je to takzvaný výtlak pramene. Pokud by vrt nedosahoval do těch 22 metrů, kde je dno podzemního pramene, tak by majitelé studny v suchých letech s hrůzou zjistili, že nemají žádnou vodu.

Měl váš otec při vyhledávání vodních pramenů stejné metody jako vy?

V základu se nelišíme, musí se vždy hledat pramen s tekoucí vodou. Já používám tesařský metr, na kterém vidím množství vody, hloubku pramene i čistotu vody, kdežto otec si tyto otázky kladl v duchu. Já prameny vykolíkovávám, nebo je označím různě barevnými ekologickými spreji. Otec na prameny pokládal, co bylo po ruce, kameny, cihly, větve. Ale v začátcích jsem to dělal také tak.

Vzpomínám si na proutkaře, se kterým jsme se setkali. Vyhledával vodní prameny velice přesně a nechyboval. Při rozhovoru se zmínil, že má v kapse skleničku s čistou vodou a při vyhledávání se nejdřív naladí na obsah skleničky, na tu vodu, kterou má u sebe v kapse, a potom teprve prochází terén a hledá správné místo s touto čistou vodou, protože si nebyl jist, že danou otázku, na kterou se ptá, udrží v duchu, v myšlence. Každý má pro vyhledávání svou vlastní techniku a používá to, co mu vyhovuje.

Byl váš tatínek také léčitel?

Nedá se říci léčitel, jak si ho nyní každý představuje. Bydleli jsme na vesnici v Točníku a doma byly různé bylinné receptury, návody na výrobu mastí, a když bylo potřeba, tak se snažil pomoci v rámci možností rodině i známým známých. V minulosti byly všechny tyto věci zakázané.

Přesto ale někteří léčitelé vykonávali svou praxi a režim v jejich případě zavíral oči.

Ano. Například ve Zdicích byl pan Týrl, který se zabýval léčitelstvím a tehdejšímu prezidentovi Novotnému velmi pomohl. Léčitel pak od něj dostal poděkování v písemné formě, které si nechal zarámovat. Bylo tam napsáno, že se může léčitelství věnovat. Ten dokument jsem viděl.

Pokud vím, váš otec se dobře znal s bábou Radnickou, nejznámější českou lidovou léčitelkou, za níž se sjížděli lidé z širého okolí, aby jim poradila a pomohla s jejich zdravotními problémy. Je tomu tak?

S Boženou Kamenickou se otec znal, jezdíval za ní do Radnic a vím, že s sebou bral i své známé. Otec od paní Kamenické dostal některé bylinné receptury, kterými léčila, a máme je dodnes. V té době jsem byl malý kluk a vybavuji si to jen matně.

Jak je možné, že ji komunistický režim nijak neublížil?

Paní Kamenická léčila nejen obyčejné lidi, ale i vysoko postavené funkcionáře tehdejšího režimu i jejich rodinné příslušníky, proto měla všude dveře otevřené.

Jaké máte vy vzpomínky na Boženu Kamenickou?

Určitě jsem se s ní setkal i v dětství, díky otci. Navštívil jsem ji sám osobně v době, kdy už žila v Plzni. Mohlo mi být tak osmnáct. Bydlela u nádraží v bytovce, asi ve třetím patře. Tenkrát jsem od ní něco konkrétního potřeboval, vystál jsem si poctivě celou tu dlouhou frontu a za pět minut jsem byl venku stejně jako všichni ostatní. Zkoukla moji moč, kterou jsem si přinesl s sebou, a řekla: „Vám nic není, ale koukejte jíst víc pestré stravy.“ Dala mi vitamín E a bylo hotovo. Měla pravdu, nic vážného to nebylo.

Jak to u ní vypadalo?

Když jste vstoupili do bytu, mívala vlevo malou místnost, kde ordinovala. Měla tam k ruce dvě ženy a šlo to tam rychle jako na běžícím pásu. Jako podklad pro diagnózu choroby dělala rozbor moči pacienta. Zahřála ji a jediným pohledem do zkumavky diagnostikovala nemoc. Byla v tom ohromná, nikdy se nespletla. Dotyčnému pak poradila s životosprávou a většinou doporučila užívat i konkrétní čaje, které mu přinesly úlevu a zlepšily jeho zdravotní stav.

A jaká byla?

Byla to ženská od rány, vůbec na nic si nehrála a s nikým se takzvaně nepárala. A že měla dar od Pánaboha? O tom nemám pochyb.

Potkal jste ještě někoho tak mimořádného?

V Podbrdech žila paní Hlaváčová, která měla magnetické ruce a jasnovidnost. Jezdili za ní i lékaři a primáři z široka daleka, vždycky ve svém autě, potají a o samotě. Ale sestřičky, když od paní Hlaváčové něco potřebovaly, držely spolu a v jednom voze jich přijelo třeba pět. Byla to skvělá ženská, v Podbrdech měla chalupu, kde trávila většinu roku, jinak žila v Praze u Ženských domovů. Celý život pracovala v nemocnici s rentgenem a u ní byla ta výhoda, že uměla vysvětlit problémy i z lékařského hlediska.

Jak jste se seznámili?

Moje máti dostala slabou mozkovou příhodu, po návratu z nemocnice jí zůstala pokřivená ústa a šlapala si na jazyk. Když jsem se o tom bavil se svým známým, zaslechla nás jedna zdravotní sestra, která máti znala, a povídá: „Proč nezajedete za paní Hlaváčovou do Podbrd?“ Za dvě hodiny jsem již byl s máti v Podbrdech. Paní Hlaváčová si ji usadila na připravenou židli, položila své ruce na její týl a řekla: „Nic to není, je to jen velikosti dvacetihaléře.“ Již při cestě domů, která trvala půl hodiny, jsem viděl, že se zdravotní stav máti velice rychle upravoval, a než jsme dojeli domů, měla úplně po problémech.

Máti si s paní Hlaváčovou padly do oka, byly stejný ročník 1927. Podle času jsme za paní Hlaváčovou často jezdívali. Já jí doma řezal motorovou pilou dříví nebo jsem pomáhal s věcmi, na které už sama nestačila. Jednou jsme za ní přijeli na přelomu října a listopadu, doma však nebyla a sousedka povídá: „Šla se vykoupat do rybníka pod lesem.“ Nevadilo jí plavat venku v tomto ročním období. Byla to opravdu skvělá a moudrá žena, na kterou rád vzpomínám.

Potkal jste ještě nějakého léčitele, který sice není tak známý, ale uměl věci, nad kterými zůstával rozum stát?

Už je to více než třicet let, kdy jsem za ním občas jezdil. Jmenoval se, myslím, Poláček, křestní jméno si nepamatuji, ale byl z Litně na Berounsku. Povídali jsme si o tom, čím se oba zabýváme. Bylo mu už kolem osmdesáti let a ukázal mi například, jak dokáže drobné kovové mince přilepit na zeď jen silou myšlenky, mince držely jak přibité. Nebo mi také předvedl, jak dokáže zvednout starý budík, který měl nahoře na zvonku kroužek. Kroužkem provlékl virguli, kterou měl udělanou z letorostů jabloně, a virgulí bez problémů budík nadzvedl. A mně bylo hned jasné, že kdyby neovládal určitý druh levitace, samotná virgulka by budík nenadzvedla.

Předpokládám, že letorosty jsou ty drobné zelené větvičky, které nově vyrostou a na jaře se stříhají například na jabloních.

Ano, jsou to větvičky, které za rok vyrostou na stromě, pomalu dřevnatí až někdy na podzim. Pan Poláček si dal dva proutky proti sobě, nahoře je svázal a měl virgulku.

Na které další výjimečné lidi, s nimiž jste se potkal, rád vzpomínáte?

Kdysi jsem jezdíval začátkem září do Vlašimi, kde se pořádala setkání proutkařů, bylinkářů, léčitelů a záhadologů v tamním kostele se zahradou. Na jedné z těchto akcí jsem účastníkům ukazoval práce s energiemi přímo v kostele, kde nám prochází energetické místo země, propojené s energetickým místem nebe. Na tomto setkání jsem se potkal s panem Jindřichem Pasekou, povídali jsme si o léčení, energiích a diagnostice, jak kdo co dělá. Pan Paseka byl velice uznávaný bylinkář a léčitel.

Poznal jsem se tu také s panem Pavlem Kozákem, který v této době měl rozepsanou knihu o tajemných a energetických místech Jižních Čech, menhirech a dalších zajímavých místech. Hledal jsem mu tato místa na mapě pomocí virgule, na které mám připevněnou tužku, a ta nám malovala požadované informace. O některých označených místech už věděl, o některých ne.

Krásné vzpomínky mám na pana Antonína Baudyše staršího. Myslím, že byl jedním z nejlepších našich astrologů, tento um a schopnosti mu daly do vínku sudičky. Nebyl jenom astrolog, ale i úžasný psycholog. Uměl se k lidem přiblížit tak, že mu všichni porozuměli. Jezdili jsme spolu od časopisu Astro na Astrovíkendy, které se konaly nejen v Praze, ale i v jižních Čechách, na zámku Červená Lhota na Moravě, v Bystřici pod Pernštejnem nebo v Podomí u Vyškova. Na těchto setkáních jsme se věnovali účastníkům Astrovíkendů, každý se svou dovedností. Kromě nás dvou na tyto Astrovíkendy jezdili další lektoři, léčitelé, kartářky, psycholožky, numeroložky a další astrologové a lidé, pracující s energiemi.

A proč lidé vyhledávali vás?

Já jsem je učil pracovat se silami a energiemi pomocí virgule, doprovázel jsem je při prvních krůčcích poznání s touto technikou a dalšími věcmi, kterými se zabývám. Bylinnou léčbou pomocí bylinných směsí a mastí, partnerskými vztahy, volbou studia a povolání, drahými a ozdobnými kameny a výrobě šperků z nich, vodními prameny a patogenními zónami.

Jsme Záhady života. Jaký máte k vztah záhadám?

Já je tolik neřeším, protože věci, které jsou pro lidi záhadou, považuji za normální události. Vím, že existují. Ať už je to jasnovidnost, levitace nebo jiné takzvané mimosmyslové schopnosti. Zažil jsem už různé věci. Třeba jsem pomocí virgule našel na Hořovickém zámku zavalené podzemní únikové chodby, o nichž neměl nikdo ani tušení. Jsou stovky let staré. To ale není z mého pohledu žádná záhada.

A co poklady, zajímaly vás někdy?

Nikdy. Je ale pravda, že mne pár lidí z tohoto důvodu oslovilo. Včetně známých hledačů pokladů, jejichž jména všichni znáte. Já se poklady a dalšími nesmysly nezabývám. Tyto síly a energie by měly sloužit k úplně něčemu jinému (zdraví, štěstí, lásce). A vím, že když se těmto silám a energiím někdo zpronevěří, semelou ho.

Máte zkušenosti s energetickým vyzařováním náboženských staveb? Jako například kostely, poutní místa, hřbitovy a další?

Mám například zkušenost z Točníku, odkud pocházím. Opravili velkou návesní kapličku se zvoničkou. Když v Točníku z obyvatel někdo zemřel, oznámilo se to zazvoněním na zvon v této kapličce, tzv. umíráčkem. Tato tradice se dodržuje dodnes. Po opravě této kapličky přijeli církevní hodnostáři a kapličku znovu vysvětili, ale když jsem měřil jejich energii při vysvěcování, byla o několik metrů menší, než původní vysvěcení po její výstavbě před několika sty lety. To znamená, že původní vysvěcení na původním místě zůstává a vyzařuje nadále, protože novým vysvěcením tam energie přidána nebyla.

To je zajímavé. A zjišťoval jste něco podobného i jinde než na Točníku?

Když jsem pracoval s časopisem Astro, navštěvovali jsme zajímavá místa na Berounsku. Já měřil vyzařování křížků u vesnic, památná místa, kostely a další místa, která byla v minulosti vysvěcena. Podle důležitosti daného objektu tyto objekty vyzařují do prostoru od jednoho do šesti až osmi metrů. A za zajímavost také stojí, že například v kostelech nikdy nenajdete patogenní zóny vyzařování. Ale o tom někdy příště, bylo by to na několik stránek. Když budou mít čtenáři zájem, mohou své dotazy poslat redakci časopisu, případně napsat, o jaká témata by měli z mé strany zájem…

Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

 

Záhady života

Vložil: Redaktor KL

1280 x 720 (lg)