Moje poslední krásná práce s Janou Hlaváčovou, její velké lásky i kruté ztráty. Tajnosti slavných
15.01.2024
Foto: Se svolením TV Nova
Popisek: Jana Hlaváčová v seriálu Dokonalý svět
AUDIO / VIDEO Neoficiální první dáma pražského Národního divadla se po letech trápení přesunula v sobotu večer do společnosti legend. Je to už téměř čtrnáct let, co jsme se sešly kvůli práci. Probraly jsme všechny trable a starosti a ani zářící letní slunce za okny nejspíš nevědělo, že je to naposledy.
Právě jí byla nabídnuta role v dvoudílném filmu, který natočila Jitka Němcová pro Českou televizi podle stejnojmenné knihy Josefa Klímy Jseš mrtvej, tak nebreč, takže jsme se logicky setkaly v televizním klubu V Rohlíku na Kavčích horách. Mě ale tenkrát zajímala její jiná práce, postava redaktorky Alžběty v seriálu Dokonalý svět, který jsem měla v tiskovém oddělení Novy na starosti. Dobrá duše i šedá eminence redakce módního magazínu, vždy elegantní, mimořádně pracovitá a spolehlivá, láskyplná a pozorná k „svým“, opravdová dáma, jež mistrně uměla s noblesou a sarkasmem usadit do patřičných mezí, pokud to bylo třeba. A taková byla i Jana Hlaváčová. Vždy precizní, ať už se proměnila ve velkolepou tragickou hrdinku, laskavou maminku či babičku nebo cílevědomou a neústupnou femme fatale. Vedle práce měla ale tenkrát i plnou hlavu starostí, takže se naše setkání jako vždy „zvrhlo“ v mnohahodinové povídání. Jeho nahrávku mám dobře schovanou, většina záznamu je ale přísně soukromá, a tudíž nepublikovatelná.
Kam čert nemůže:
Tatínkova divadelní droga
Narodila se 26. března 1938 v pražské Libni do rodiny ministerského úředníka, který se později stal knihovníkem. Jeho obrovskou životní vášní ale bylo divadlo, kterému se jako ochotník intenzivně věnoval. A obě své dcery, Janu i o sedm let mladší Danu, kterou známe například jako nevlastní sestru Doru z nesmrtelné pohádky Václava Vorlíčka Tři oříšky pro Popelku, od nejútlejšího věku také s prostředím divadla seznamoval. A ovlivnil je natolik, že se obě rozhodly pro herectví. Jana vždy přiznávala, že si vlastně jinou možnost nikdy ani neuměla představit. Už na základní škole chodila do divadelního kroužku, mimo jiné si zahrála královnu Elišku v Noci na Karlštejně. Pak sice studovala gymnázium, současně ale statovala v divadle S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou) a v Pražském dětském divadle Míly Melanové, které se později přeměnilo v Divadlo Jiřího Wolkera, první stálou profesionální divadelní scénu pro děti a mládež v Praze.
Ďábelsky svůdná čertice
První filmovou roli získala už během vysokoškolského studia na DAMU, Zdeněk Podskalský ji v roce 1959 obsadil do hlavní ženské postavy, záhadné dívky Mefistofely, v dobově velmi úspěšné komedii Kam čert nemůže. S jejím obsazením si Podskalský lámal hlavu do poslední chvíle, a nakonec zaúřadovala náhoda. Jel se totiž mrknout na natáčení režijního debutu Jindřicha Poláka Smrt v sedle, tehdejší stranický dozor ale požadoval, aby byl detektivní příběh pro mládež s westernovými prvky víc angažovaný. A tak se na place ocitla skupina svazáků, které si zahráli studenti herectví, a mezi nimi i Jana. Podskalskému padla do oka, takže ji pozval na konkurz, který bravurně zvládla a její následný vstup na filmové plátno byl přímo impozantní. Role ďábelsky svůdné průvodkyně, kterou její protihráč Miroslav Horníček považuje za Mefistofelu, se zhostila výborně. Film byl natočen na barvu, což byla tenkrát v tomto žánru věc ojedinělá, a sklidil obrovský úspěch. Do kin se kvůli němu vypravily více než tři miliony diváků.
Herečka:
V jednatřiceti vdovou
První stálé angažmá Jana získala v roce 1960 v činohře plzeňského Divadla J. K. Tyla, prožila v něm pět sezón a zahrála si široké spektrum prestižních rolí. Už tehdy nehrála jen naivky, ale i plnokrevné dramatické postavy. A přestože se pohybovala mimo pražské centrum filmového dění, díky prvnímu velkému úspěchu byla obsazována i v dalších výrazných projektech, například v psychologickém dramatu Otakara Vávry Noční host či v úspěšném válečném povídkovém dramatu Stanislava Barabáše Pieseň o sivom holubovi. Vzala si o tři roky staršího kolegu Jiřího Michného a v roce 1963 porodila dceru Terezu. Už o tři roky později ale musel Jiří do invalidního důchodu kvůli postupující roztroušené skleróze. V roce 1969 ho zákeřná nemoc zabila, bylo mu pouhých třicet čtyři let. A Janě se zhroutil svět.
Láska z Národního
Se šestiletou dcerkou zůstala sama, a tak se rozhodla vrátit do Prahy, kde jí Národní divadlo už dříve nabídlo angažmá. Její první rolí se stala Maggie v Millerově hře Po pádu a následovaly desítky dalších slavných postav – Naděžda v Gorkého hře Poslední, Raněvská v Čechovově Višňovém sadu, Magdalena Marie v Daňkově Vévodkyni valdštejnských vojsk nebo Emilie Marty v Čapkově hře Věc Makropulos, za kterou dostala národní cenu. Aby mohla hrát v divadle, přestěhovala se k ní matka, která jí všemožně pomáhala. A v Národním divadle také našla partnera, který se jí stal spolehlivou životní oporou, Luďka Munzara. Zpočátku o další svatbě vůbec neuvažovala, bezhlavě zamilovaný Luděk byl ale mimořádně neodbytný, takže nakonec dosáhl svého. A doma byl oheň na střeše.
Jak básníkům chutná život:
Domácí drama jako od Shakespeara
Vdova s dítětem, to byl pro její matku pádný důvod, proč by měla na partnerský život rezignovat. „Byla zvyklá rozhodovat, velet a rychle jsme se do toho zase vpravily,“ přiznala jen jednou, v rozhovoru pro knihu Jiřího Janouška Tváře bez svatozáře. „Máma mnohdy trvala na tom, že tohle bude tak a tamto onak. Luděk se sice přemáhal, ale těžce to snášel, a já v tom začala lítat, protože jsem jednoho ani druhého nechtěla ztratit.“ Vztahy se dramaticky zhoršily, když Jana otěhotněla a její matka si vzala do hlavy, že bude prvorozená Terezka odstrčená a nemilovaná. „Rozešly jsme se ve zlém, obrečela jsem to, ale věděla jsem, že když to neudělám, rozpadne se nejen moje manželství, ale i můj vztah k ní, protože bych jí to nemohla zapomenout.“ V roce 1971 se narodila Barbora, Jana s Luďkem se stali nejpopulárnějším párem činohry Národního divadla a jedním z nejstabilnějších manželství českého showbyznysu. V roce 1990 ale slavní manželé ze Zlaté kapličky odešli na vlastní žádost, protože nesouhlasili se směrem, kterým se činohra začala ubírat.
Sestřička Tonička
Film Janě nabídl řadu příležitostí, bohužel ale nikoli v hlavních rolích. Její postavy si byly hodně podobné, zpravidla šlo o mladé dívky, hledající své místo v životě. V sedmdesátých letech se před kamerou několikrát setkala i s manželem, v roce 1982 vytvořili královský manželský pár v pohádce Třetí princ. Mnohem více příležitostí jí nabídla televize. Poprvé si zahrála v roce 1966 v historicky prvním českém seriálu Eliška a její rod, výrazněji ale na sebe upozornila až v polovině sedmdesátých let jako snacha Jiřího Sováka v rodinném komediálním seriálu Chalupáři, a ještě více vynikla coby domovnice v seriálu Byl jednou jeden dům. Širokou popularitu a obnovenou oblibu u mladého publika jí zajistila především postava švitořivé zdravotní sestry Toničky v legendární komedii Dušana Kleina Jak básníkům chutná život, kterou si zopakovala i v dalších dílech populární série.
Píseň samotářky:
Každodenní peklo
Pro ni poměrně nezvyklou komediální polohu mistrně rozehrála například v divácky úspěšných televizních filmech Ohnivé ženy, Ohnivé ženy se vracejí a Ohnivé ženy mezi námi, kde hrála po boku Dagmar Havlové. Celkem měla na kontě zhruba 150 postav ve filmech a televizních inscenacích a třech desítkách seriálů. S televizí spolupracovala naposledy v roce 2010 na seriálu Dokonalý svět, filmová kamera ji zvěčnila naposledy o rok později v celovečerním hraném debutu dokumentaristy a spisovatele Petra Krištúfka, psychologickém dramatu Viditelný svět. S herectvím se musela definitivně rozloučit v roce 2011, když u ní lékaři diagnostikovali Parkinsonovu chorobu. Celý život akční a temperamentní dáma se nemohla s projevy nemoci vyrovnat psychicky a upadla do těžkých depresí. Každý nový den pro ni znamenal peklo, prvního půl roku téměř nevyšla z domu. Uzavřela se do sebe, o svých obtížích nedokázala s nikým mluvit.
Několikeré naposledy
Její poslední rolí se stal krátký výstup na invalidním vozíčku ke konci představení hry Noëla Cowarda To byla moje písnička v pražském Divadle na Vinohradech v sezóně 2011-2012, který pro ni znamenal mimořádný výkon. V roce 2012 získala Cenu Františka Filipovského za nejlepší ženský výkon v dabingu, v březnu 2013 převzala cenu Thálie za celoživotní mistrovství a v roce 2016 dostala Cenu Františka Filipovského za celoživotní herecké mistrovství. Její stav se postupně horšil, zdravotní problémy dolehly i na manžela. Prodělal slabý infarkt, po němž musel podstoupit operaci srdce, trpěl bolestmi kloubů, v roce 2013 musel na operaci šedého zákalu. V srpnu 2018 spolu ještě zvládli na zahradě rodinné vily v Modřanech druhou svatbu dcery Báry, která si po desetiletém vztahu vzala kolegu Martina Trnavského. Spekulace se množily, takže je Bára utnula před vánočními svátky zveřejněním domácího videa na Facebooku. Luděk Munzar zemřel na následky prodělaných vážných onemocnění 26. ledna 2019 a Jana kvůli zdravotním problémům ani nemohla na jeho pohřeb. Definitivně se jí zhroutil svět, ztratila chuť žít. Herecká legenda a emeritní profesorka pražské DAMU Jana Hlaváčová navždy odešla v sobotu 13. ledna 2024.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Národní divadlo, Divadlo na Vinohradech, Česká televize, Český rozhlas, Jiří Janoušek: Tváře bez svatozáře, Helena Suchařípová: Jana Hlaváčová - žena v množném čísle)
Vložil: Adina Janovská