Růže pro vraha aneb V každém z nás je malý Breivik. Monitor Jana Paula (polemika se Štěpánem Chábem)
28.12.2023
Foto: Se svolením FF UK (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Pohled z prázdné posluchárny Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
Musím přiznat, že při mši v chrámu Sv. Víta za oběti útoku na filozofické fakultě mě potěšilo kázání arcibiskupa Graubnera, který v závěru oznámil, že mezi růžemi za mrtvé studenty je i růže pro vraha. A to je přístup křesťanský, pokud člověk procítí hloubku této symboliky.
Mons. Graubner tím prokázal obdivuhodnou statečnost a tragickou událost, která vyvolala ve společnosti oprávněný hněv, posunul do hlubší roviny jejího vnímání. „Každý z nás musí objevit svůj podíl na šíření zla a najít odvahu ke změně myšlení,“ řekl arcibiskup a naznačil tím to, co nám často chybí. Sebereflexe, důležitá schopnost člověka orientovat se nejen ve světě, ale především sám v sobě. V každém člověku jsou kromě dobra i temné stránky, čímž ani náhodou neobhajuji to, co bylo spácháno. Agrese vraha nás ale neopravňuje k tomu si myslet, že jen my jsme dokonalí, protože právě my jsme ti dobří. Člověk dokonalý není, a na tom, zda v nás převáží dobro či zlo, se podílí mnoho okolností.
Člověk disponuje svobodnou vůlí k tomu, aby přehodnotil sám sebe a své negativní zkušenosti. Sebereflexe je záchranný pás. Vrah, který střílel, sebereflexi ztratil. Nikdo nemá patent na rozum, a měli bychom najít odvahu podívat se také do očí sami sobě, učinit onu kritickou sebereflexi. Jak jsem na tom s odpuštěním a láskou? Není vůle k víře, že člověk je lepší, než jak se jeví, podmínkou lidské snášenlivosti a lásky? Věřit, že něco není tak, jak je o tom většina přesvědčena, je stejně hodnotný příspěvek k poznání pravdy, jako jistota těch, kteří jsou si svojí pravdou předem jisti. Jakou pravdu víme o jablku na stole, které je na pohled krásné, avšak uvnitř shnilé? A co víme o jablku, které je na první pohled nevábné, a uvnitř zdravé a chutné?
Pieta před fakultou
Komentáře Štěpána Chába čtu rád, někdy vtipně glosují realitu, jindy nabízejí hlubší pohled na zdánlivě banální události, ale tentokrát se v komentáři „Teď by měli politici mlčet“ dopustil v některých ohledech přílišného zjednodušení, když například píše: „Jakmile jsme vrahovi dali jméno, dali jsme jeho činu smysl. To nejspíš chtěl. Zaujmout. Však o kterém lidském odpadu zrovna z České republiky budou mluvit politici napříč Zeměkoulí, o kterém zmetkovi budou psát světová média? No o tom, který spáchá hrůzný čin vymykající se jakéhokoliv rozumu. Tak by aspoň nemusel mít tvář a jméno. Ve středověku takového zakopali za zdí hřbitova do bezejmenného hrobu. A tam patří i ten náš. Beze jména, bez minulosti, bez existence,“ píše Cháb.
Je mi líto, že se nechal emocemi strhnout k formulacím, které mu nesluší: „Zabíjet, zapsat se do dějin jako bestie. Aby se o nich mluvilo, ukazovalo se na ně, aby se na ně plivalo. Stane se to,“ píše dále Štěpán a na jiném místě pokračuje: „Zasypat, nejmenovat, neukazovat fotku. S takovým odpadem lidského rodu zacházet jen anonymně. Do anonymního hrobu, bez fotografií, bez údajů.“ Je mi úzko z těch vět. Nemohu si pomoci, ale i vrah je lidská bytost, jakkoliv čin, který spáchal, je nelidský, krutý, a trpí jím mnoho lidí. Nesdílím názor, že je lidským odpadem, který by měl být zakopán za zdí, byla to lidská bytost, která se zachovala nelidsky, člověk, který se dopustil zla vůči bližním, a o ten důvod, PROČ se to stalo, jde.
Nezajímá mě mediální propírání detailů činu, zajímá mě, v čem pachatel vyrůstal, kdo byli jeho rodiče, jaký byl vliv školy, a tady se dostáváme k širším souvislostem, jako je třeba nedostatek lásky a téma násilí, které se hrne do duše dítěte. Jak vůči němu fungovala rodina, škola, kamarádi atd.? V tom vidím poučení, ne ve vnějších restrikcích, které nikdy nezaručí naši bezpečnost. Předem odmítám verzi, že student, který střílel, chtěl být „hrdina“, na kterého se nezapomene, nechci si zavírat cestu k hlubšímu pohledu. Například jakou má dnes člověk cenu? Jakou má cenu jeho život? „Nárůst depresí u dětí a mladých projevovaný sebe poškozováním je prokázaný, a navýšení počtu psychologů to nevyřeší,“ řekl Graubner.
Vždy jsem nenáviděl násilí člověka vůči člověku a nikdy se s ním nesmířím. Vidíme ale do lidské duše a víme, co ji utvářelo? A o to jde. Nezabiješ, je páté přikázání, ale co dnes lidé vědí o desateru, které kdyby bylo dodržováno, je klid na Zemi? Co víme o tom, v jaké rodině pachatel žil a v jaké atmosféře vyrůstal? To mě zajímá, informace o tom, co utvářelo osobnost agresora, proč se z jeho života vytratila odpovědnost, láska a soucit? Jak je možné, že byl schopen takového činu? Ještě neznáme pozadí tragédie, ale jedno vím jistě, vzory, ve kterých dnes děti vyrůstají, jsou ty nejhorší, jaké je možné si domyslet. Mají přístup k filmům a hrám, v nichž vítězí ten, kdo zabijí nejvíc, mají přístup k pornografii, sadistickým praktikám atd.
Násilí, bezohlednost a sobectví, s tím se běžně setkávají, to je jejich dnešní příklad. A když nefunguje rodina? Když chybí vyváženost nabídky, pozitivní vzory a sociální adaptace selhala? Neobhajuji zločince a jeho zločin ani trochu, ale zločin nelze oddělit od pachatele. Vrah a jeho oběť jsou stále dva lidé, dvě lidské bytosti, z nichž jedna selhala, a podstatné jsou důvody, proč se to stalo. Zde bezpečnostní rámy opravdu nepomohou. Takže ano, je třeba se ptát, třeba i profesorů, jaký byl student, i sousedů, jak se projevoval, v jakém prostředí vyrůstal atd. To není, jak píše Štěpán, upřednostňování vraha ve snaze vypreparovat z něho celebritu, ale preventivní poučení.
Ptejme se proto, jakou váhu má v dnešní společnosti rodina a vztahy, jak fungují školy a mnoho dalšího v ovzduší všeobecné devalvace hodnot i lidského života. Štěpán píše, cituji: „Vždyť střílel šílenec, vrah s pokřivenou myslí, který nenáviděl svět.“ Já myslím, že opak může být pravdou, vrah nenáviděl především sám sebe. Problém sebeúcty, projevovaný třeba narcismem, je dnes rozšířený mezi dětmi i mladými lidmi. Psychologové o tom jistě vědí své, a já se současnému stavu nedivím, když je dnešní společnost orientovaná především na výkon a uznání. Těmito symptomy je nutné se zabývat. Co vlastně vytváří hodnotu člověka? To jsou otázky, jejichž odpovědi jsou v zájmu naší bezpečnosti, nikoliv restrikce.
Do hezkého jablka, které je uvnitř prohnilé, sice nevidíme, ale já věřím, že každý člověk má duši i schopnost konat dobro, avšak záleží na mnoha okolnostech, jak moc ji má zničenou, aby spáchal čin, který se stal na půdě filosofické fakulty. Nesdílím názor, že tragická událost musí být nutně nabídkou k následování, „návnada pro dalšího zatím nerozhodného šílence“, jak píše Štěpán Cháb. Vždy záleží na vztazích v rodině, ve škole, všude, pokud budou láskyplné, odpovědné a naplněny pozorností člověka k člověku, tak se to na osobnosti člověka projeví pozitivně. Měli bychom posilovat tyto hodnoty, bezpečnostní rámy jsou jen vnější opatření, neřeší problém zevnitř. Tak vše dobré do Nového roku!
Vložil: Jan Paul