Žije především ten, kdo si prošel těžkostmi a překonal je, řekl mi Miroslav Horníček. Svět Tomáše Koloce
komentář
18.02.2023
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Miroslav Horníček
První díl autorova osobního svědectví o svorníku české satiry a kultury, od jehož smrti tuto středu uplynulo dvacet let.
Vyrostl jsem sice v docela obyčejné rodině a na vesnici, ale každý víkend jezdil za svou babičkou na pražské Královské Vinohrady do bytu v Šrobárově ulici, číslo popisné 1, kde se narodil už můj otec. Ten, ačkoli se v dospělosti stal pouhým venkovským zubařem, měl za svých dětských let nebývalé privilegium: Mikuláše mu dělal pan Bek, čerta pan Kemr a anděla pan Záhorský. Táta se totiž narodil do stejného patra domu, kde bydlely i děti herce Svatopluka Beneše (slavného nadporučíka Lukáše z filmového Švejka), které s mým tátou chodily do školy. Jeho největší kamarád byl Jiří Grosman. Nikoli člen slavné dvojice Š+G, ale syn spisovatele Ladislava Grosmana, který bydlel ve vedlejším vchodu, a když napsal předlohu filmu Obchod na korze, dal ji nejprve přečíst nejbližším přátelům včetně mého dědy. Otcovou první láskou pak byla o tři patra výš bydlící herečka Marie Drahokoupilová, která o tom nevěděla. Namísto mého dvanáctiletého otce chodila se slavným Pavlem Kohoutem, který tehdy v jejím bytě natočil svou režijní prvotinu Svatba s podmínkou.
Za šedesát let, během nichž sdílely společné patro činžovního domu (který původně patřil manželce Svatopluka Beneše a po sametové revoluci jej dostala zpět), měly rodiny Benešů a Koloců mj. dohodu s místní poštou, že když jedni odjedou, jejich korespondence bude chodit do schránky těch druhých. Díky tomu, že se tehdy na dopisy psaly nejen cílové, ale i zpáteční adresy, znal jsem i já časem nejen písmo, ale bydliště půlky umělecké Prahy. (Ostatně nejen Prahy. Do našeho kastlíku dorazily i dopisy se jménem Lída Baarová, Adina Mandlová nebo Sylva Langová.) Některé z těch adres jsem s požehnáním pana Beneše použil, zvláště když jsem začal psát a zajímalo mě, co si o mých prvních literárních pokusech budou myslet ti, k nimž jsem v tomto oboru vzhlížel. Nevím, zda to bylo z úcty k mému domácímu Svatopluku Benešovi, ale skoro vždycky jsem na svůj dopis dostal odpověď.
V jednom případě se z takového popisu vyvinula celá korespondence. První dopis mi došel 20. ledna 1997. Byl psaný na stroji a pan Horníček mi v něm oznamoval, že se právě vrátil z nemocnice po operaci oka a nemůže číst, ale až se k tomu dostane, rád si mé práce přečte. Byl jsem překvapen, ohromen. Fakt, že se člověk, který nemůže číst, rozhodne odpovědět mně, neznámému klukovi, mi přišel jako nejvyšší mez poctivosti a tak trochu i hrdinství. Druhý dopis přišel 2. května 1997. Pan Horníček mi oznamoval, že můj první dopis už zná: „… Ještě dnes nemohu číst, Váš list mi čte znovu žena, vidím jen levým okem a čtu jen s pomocí lupy. Taky se mi neblaze píše, a tak omluvte stručnost a překlepy. Prošel jste mnohým, mnoho jste zažil, a především prožil, a já si myslím, že žije především ten, kdo si prošel těžkostmi a překonal je. Rád bych se něco dozvěděl o Vašich dalších osudech a cestách, i když, opakuji, přečíst dopis je pro mě něco jako výstup na Kilimandžáro…“ Dále bylo uvedeno telefonní číslo s výzvou, abych, budu-li mít tu potřebu, zavolal, nejlépe večer od osmé do desáté hodiny.
V kůži satirika
Tehdy jsem podle shakespearovského citátu, který MH říká ve Velké předscéně z Balady z hadrů („strakatý kabát dejte mi a volnost pravdu říct a pročistím skrz na skrz tělo zkaženého světa, bude-li trpělivě brát můj lék“), po léta chodil v pestré popelářské bundě, a přesto jsem pořádně nevěděl, s kým si vlastně píšu. Dnes (toto konkrétně od genealoga Zdeňka Hornera) vím i, že příjmení Horníček získali jeho předkové, kteří přišli pracovat do uhelných dolů v Starém Plzenci, a když dolování skončilo, stali se sedláky ve vedlejší obci Tymákov, kde se v roce 1740 narodil první doložený Horníček, prapraprapradědeček pozdějšího umělce Martin Horníček. Jeho stejnojmenný syn jako neprvorozený už byl nucen pracovat jako čeledín pro druhé, z čehož se ve čtvrté generaci vymanil až Josef Horníček (1822-1877), který se vyučil ševcem a založil si obuvnictví v Rokycanech. Jeho syn Václav, vnuk Bedřich, ba krátce po maturitě i pravnuk Miroslav pak pracovali v Plzni. Kde jinde než ve Škodovce.
Fenomén Miroslav Horníček v této rodině nespadl z nebe ani umělecky. Bratr jeho otce Josef, později Joe Hornicek (1893-?), původně vězeňský dozorce (o kterém MH později napsal hru Můj strýček kovboj aneb Rodeo), odešel v mladém věku dobývat divoký západ, zatímco manžel sestry MH byl Emil Bolek (1897-1961), herec populárních pražských divadel včetně Osvobozeného, kde jeho synovec Miroslav zaklepal už ve svých dvaceti. Jenže byl rok 1938 a Osvobozené divadlo už bylo zakázáno. Do Prahy se už jako ostřílený herec plzeňského divadla dostal až v roce 1944, do divadélka Větrník, jehož hvězdou byl tehdy Vlastimil Brodský a pro které Jiří Brdečka premiérově napsal hru Limonádový Joe (jehož roli si jako první „střihl“ Zdeněk Řehoř), a posléze do Divadla Satiry, které za sponzoringu Ústřední rady odborů (ano, tehdy odbory dělaly kulturu) založili z Pelhřimova přišlí bratři Oldřich a Lubomír Lipští a Jiří Lír. Jejich dvorními autory tehdy byli pro změnu Josef Kainar (tehdy se ještě živící jako kytarista) a Vratislav Blažek (později autor Starců na chmelu a Světáků).
I Miroslav Horníček tehdy začal psát, a dost úspěšně. Když jeho divadelní prvotinu Cirkus Naděje zhlédl král německých dramatiků Bertolt Brecht, Horníčka si oblíbil a pozval ho do svého divadla Berliner Ensemble. To možná zahladilo i jeho „kádrovou kaňku“. Byl mezi těmi několika inteligentními idealisty (Horníček, Kopecký, Hrabal), kteří poté, co v roce 1945 vstoupili do KSČ, v roce 1948 (když uchopila absolutní moc) z ní zase vystoupili. „Náhradou“ Jiřího Voskovce se stal po interním „konkurzu“, v němž Jan Werich vybíral mezi ním a stejně improvizačně nadaným Milošem Kopeckým, který měl ale nahoře dvě kádrové kaňky navíc. Byl vyhozen ze Studia Národního divadla „pro alkoholismus“ (přišel na jeviště opilý), a navíc byl židovského původu, což po založení Izraele a následných antisemitských procesech bylo pro tehdejší režim „na pováženou“.
Nakonec Miloš Kopecký v ABC přece jenom hrál, a nejen on sám. Divadlo pod vedením Jana Wericha a částečně i Miroslava Horníčka se stalo jedním z inkubátorů pozdějších hvězd. Divadlo tu začínali hrát Jiřina Bohdalová, Stella Zázvorková, Květa Fialová, Stanislav Fišer, poprvé tu hrál a zpíval Josef Zíma. Bylo to i díky tomu, že Jan Werich tehdy po smrti Stalina, povstáních v NDR, Maďarsku a Polsku a za Chruščovova oteplení dostal nebývalou nabídku, že bude mít volnou ruku na provozování jediného satirického divadla ve východní Evropě. V souvislosti s tím se mu povedlo něco, co u nás pak až do roku 1968 bylo nemyslitelné. Vymohl u jejich her povolení uvádět jméno Jiřího Voskovce i jeho dalších děl, přestože se jednalo o emigranta na Západ.
Proto se v ABC hrály nejen Werichovy verze amerických her, které mu v USA vytipovával a posílal Jiří Voskovec (Jezinky a bezinky, Přišel na večeři atd.) a (podle tehdejší antiglobalizační kvóty, která platila v celém východním bloku) i hry západních levicových autorů, jako byl turecký satirik Nâzım Hikmet nebo Švýcar Friedrich Dürrenmatt (který se na východní satirické divadlo přijel podívat osobně a vysekl Werichovi velkou poklonu, když řekl, že by chtěl uměl dělat tak krásně tragikomickou satiru jako Werich). Především se tu ale hrály reprízy starých her V+W, které W+H opatřovali novými předscénami, jejichž texty můžou leccos říct i k našemu dnešku. Nemusím snad vysvětlovat, že i za tehdejší částečné liberalizace nesmělo padnout slovo „cenzor“, a tak bylo nahrazeno slovem „kritik“:
|
Horníček:
„Chtěl bych být v kůži kritika,
co všechny zná a všem tyká…“
Werich:
„Jenže v té kůži necítíš růži:
růže se hrocha netýká.“
Horníček:
„Chtěl bych být v kůži satirika:
ten jak to vidí, tak to říká…“
Werich:
„Ale to by musela bejt velká klika,
aby tu kůži z toho satirika
nestáhli a nedali do šuplíka.“
(Caesar, 1955)
------
„Společenské formy
ba i právní normy
řešíme dnes klackem do hlavy.
Diplomacie jsou dneska čáry máry,
dané slovo láry fáry.
Dnes je dnes a včerejšek jsou trosky,
dnes máme elektronkové mozky.
U každé vesnice – raketová odpalovací základna,
u každého města – dvě.
Namísto infekce – docela nepatrné záření,
místo moru máme – stroncium,
místo dezinfekce – že prej se na tom už pracuje…
Ještě že svět má tu řadu delegátů,
kteří hovoří a hovoří.
Jak maj vcuku letu zformulovat větu
že i když svět hoří, neshoří?
A když přijdou mraky plné prachu,
věř ve vědu a spi beze strachu,
dávno přece není středověk…“
(Těžká Barbora, 1958)
|
Toto vyprávění najdete na webu i v audiovizuální podobě. Psané dokončení včetně citace kritického dopisu o dnešní době, který Miroslav Horníček adresoval autorovi, najdete v zítřejším, nedělním čísle Krajských listů.
(zdroje: korespondence s Miroslavem Horníčkem, podklady Zdeňka Hornera, rozmluvy s Tomášem Boňkem, stránky Ondřeje Suchého, Hovory H, Zdeněk Hedvábný: Divadlo Větrník, Vladimír Just: Divadlo plné paradoxů, Youtube, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc