České školství křičí: Chybí nám učitelé! Selský rozum na to: Tak zruš svůj kafkovský systém, který vyhazuje ze dveří ty, kdo učit chtějí. Svět Tomáše Koloce
komentář
02.10.2022
Foto: Pixabay
Popisek: Školství by mělo vést u každého jedince k co největšímu využití jeho schopností a talentu
V mateřských, základních a středních školách pracuje podle dat ministerstva školství letos zhruba 173 500 učitelek a kolem 10 000 učitelů, přičemž okolo 11 000 učitelů v našem školství chronicky chybí. Podle studie think-tanku IDEA přešla řada kvalitních učitelů v posledních 30 letech do jiných profesí a prohloubila se feminizace školství. Jak je v našich krajích zvykem, ministerstvo proti tomu bojuje projektem, namísto aby se selsky zamyslelo nad nastavením svého systému, který způsobuje, že pro mnoho lidí, kteří by rádi učili, je školství pevnost, do níž se nemají možnost dostat vůbec, anebo za nesmyslného protitlaku. V tomto textu uvedu pár příkladů. Počínaje svým vlastním.
Vyřazovací řízení
V 90. letech, kdy jsem chodil na střední školu, bylo zvykem integrovat víc škol do jednoho subjektu. Já sám jsem chodil na gymnázium spojené se střední pedagogickou školou, což nám z gymnázia, přinášelo rozšíření vyučování uměleckých předmětů (5 hodin výtvarné či hudební výchovy týdně) a studentkám a studentům SPgŠ zase rozšířené studium jazyků s větším výběrem v tomto oboru. Jednou z vysokých škol, na které jsem se hlásil po maturitě, byla tehdy logicky pedagogická fakulta, ačkoli, přiznám bez mučení, tehdy jsem na kariéru učitele ani nepomyslel. Absurdní realita našeho školského systému mě od toho odradila ještě víc.
Ohledně svého zvoleného oboru český jazyk a dějepis jsem si mohl vybrat buď učitelství pro druhý stupeň základních, či pro střední školy. Jako čerstvě dospělý osmnáctiletý furiant jsem si vybral prestižnější učitelství pro SŠ. Zkouškou jsem prošel, ale ouha: dostatek bodů jsem měl pouze pro obor druhý stupeň ZŠ, na který jsem se nehlásil. Po vzoru svého otce (který takhle o čtvrt století dřív udělal zkoušku na lékařskou fakultu, ale pro nižší počet bodů ho vzali na obor stomatologie) jsem se oficiálně dotázal, zda bych tedy mohl místo SSK nastoupit na ZS2 (jak se oborům administrativně říká). Dostalo se mi odpovědi, že nikoli, a to i po odvolání. Řekl jsem si, že nevadí, a další tři roky jsem se během léčení svého zdravotního stavu, podlomeného dlouhodobou dědičnou nemocí, vyškolil jako odborný knihovník Národní lékařské knihovny (jímž se tehdy kupodivu člověk mohl stát i bez VŠ při zaměstnání). Teprve poté jsem udělal zkoušku na tutéž vysokou školu, tentokrát obor český jazyk – společenské vědy, a nastoupil k řádnému dennímu studiu. Po letech, strávených v knihovních katakombách, jsem se na povolání učitele už docela těšil…
Kafkův zámek Komenského
Rozdíl mezi studiem střední školy a univerzity mě v 90. letech zaskočil nikoli studijně (to jsem docela zvládal a ze zkoušek ve svých hlavních oborech jsem sklízel i jedničky), ale sociálně. Na střední škole jsme žili s otcem, který byl sice v exekuci, ale když jsme oba přiložili ruku k dílu, uživili jsme se. Na vysoké škole jsem ale už žádnou pomocnou ruku neměl. Otec měl dost starostí sám se sebou, s matkou jsme nežili od mých patnácti. Protože jsem studoval jen sto kilometrů od trvalého bydliště, neměl jsem nárok na kolej, vydělat stovku bylo tehdy pro nekvalifikovaného studenta bez známostí terno, a nájemné privátů se už tehdy pohybovalo od dvou tisíc korun výše. Kdybych nespadl do záchranného kruhu spolužáků a spřátelených učitelů, kteří kvitovali, že na fakultě rediguji dva časopisy a vedu studentské divadlo, nepřežil bych ani první rok studia.
Napadlo mě zažádat si i o státní podporu a dozvěděl jsem se, že ji mohu dostat, když budu mít potvrzení, že jsem oba své roditele zažaloval o neplacení výživného. Stalo se, a stát mi v roce 2000, v téže době, kdy se na mě po intervenci mých učitelů usmála kolejní správa a pronajala mi postel, začal vyplácet 620,- měsíčně. Přesně tolik, kolik stálo kolejné. S takovou jsem na fakultě vydržel čtyři roky, než se mi těsně před státnicemi vrátila ataka dědičné nemoci, která mě donutila ze školy odejít. Kdybych stejný obor studoval dnes, dopracoval bych se alespoň k bakalářskému titulu, který je po třech letech záchranným stupněm pětiletého magisterského studia. Takhle jsem ze školy po čtyřech (letech) odešel tak, jak jsem do ní přišel, a když jsem se po dalších třech letech léčení a pracovní praxe začal zajímat o možnost studium dokončit, bylo mi řečeno, že to nejde. Navázat se dá DO tří let, ne PO třech letech.
Do té doby jsem dělal leccos, především redaktořinu, ale protože tou samotnou se dnes člověk neuživí (například jeden můj kolega, prestižní kulturní redaktor celostátního deníku, každý den před směnou roznášel reklamní letáky), vedle toho jsem dělal i prodavače, sanitáře, komunálního sekáče trávy... Když jsem se ale (jako člověk manuálně velice nepraktický) stal patrně jediným sekáčem trávy, který přesekl poštovní schránku, řekl jsem si: A dost! a šel se svým maturitním vysvědčením s integrovaným oborem SPgŠ a s indexem PdF s jedničkami (a znalostí tří světových jazyků, i životopisem, v němž se psalo, kolik jsem přeložil knih, v kolika prestižních publikacích byly použity citace z mých článků, že jsem založil kulturní festival…) zeptat se do několika škol, jestli by mě vzali - a během úvazku mě nechali doplnit si kvalifikaci. Mimo jiné i proto, že s odstudovanými lety jsem spotřeboval i svá léta, kdy školné platí stát, a tržní školné za jeden rok studia stojí nejméně 40 tisíc. A ty se musí někde vydělat.
„To by nešlo,“ řekli mi ředitelé. „Vaše obory není možné studovat distančně, to by se s učením nedalo skloubit. Víte co? Umíte jazyky, jděte dostudovat do zahraničí, tam vám (na rozdíl od České republiky) uznají vykonané zkoušky a nebudete muset znovu studovat pět, ale třeba jen dva roky nebo rok.“ A ukázali mi dveře. Když jsem si pak stěžoval spolužákovi, vysmál se mi: „Já, jak víš, jsem dostudoval obor pedagogika hudební výchovy a technických prací pro střední školy. Jako magistr jsem si pak ještě udělal bakaláře varhanictví a sbormistrovství. Víš, že hýbat se moc nemůžu, musím se doma starat o rodiče, a v celém našem okrese bylo volné jen místo na základní umělecké škole. A co myslíš? Řekli mi, že ty papíry, co mám já, pro ně nejsou žádná kvalifikace. Tak jsem si půjčil na školné, a teď, se čtyřmi dětmi, znovu sedím v středoškolské lavici, na konzervatoři, a těším se, že až si dodělám maturitu, budu moct děti z lidušky učit hrát na piáno...“
Zeptal jsem se i dalších dvou spolužáků-magistrů. Jednomu pohrozili vyhozením z učení na SŠ, když si ve svém oboru, který vystudoval jen pro učení na druhém stupni, nedodělá studium téhož pro SŠ (ačkoli jsme ještě ze školy, kde jsme byli studenti oboru ZS2 i SSK v jednom kruhu, a věděli jsme, že skutečný rozdíl mezi obory je jeden zápočet navíc), a tak začal znovu studovat, a druhý ze stejného důvodu vedl se školou, kde byl zaměstnán, dlouhý soudní proces, v němž se soudní znalci v oboru český pedagogický systém snažili dokázat, že ho jeho škola nemůže vyhodit, zatímco jejich kolegové na straně odpůrce dokazovali opak.
Postoj soudícího se starého matadora („když dvacet let učím sochařinu, nebudou ze mě tahat prachy za nějaký nesmysly“) mi byl nejbližší. Navíc to byl i hloubavý filozof, a tak jsem se ho zeptal na otázku, která mi vrtala hlavou: proč si myslí, že ministerstvo tento Kafkův zámek vytvořilo. „To víš, dneska už to není žádná Cesta do hlubin študákovy duše, aby suplent Matulka moh učit jen proto, že zná přírodopis, jako když bičem mrská, a nakonec mu i tu státnici zařídili zadarmo, a tak, aby si jí nevšim. To šlo maximálně ještě za našeho dětství, aby člověk něco učil, protože to umí. Dneska jsou za vším prachy. Čím víc specifikovaná kvalifikace, tím víc kurzů, čím víc kurzů, tím víc přednáškových hodin - a za ty se dneska, kamaráde, bere 500 na hodinu!“ řekl suše matador.
Mene tekel
Do zahraničí jsem neodešel, udělal jsem si vyšší školu s oborem léčebná pedagogika a sociálně umělecká terapie a nastoupil jsem v sociální práci. To je obor, který si od doby, kdy jsem do něj vstoupil (tj. od roku 2008) finančně (chválabohu) i velice polepšil. Jeho hlavní problém (ty další v některém z budoucích textů určitě rozvedu) nicméně zase je, že v specifických problémech českého kapitalismu volné soutěže (kde je i sociální zařízení vystaveno stejné konkurenci, jako kupříkladu masokombinát), se i v ústavech, které jsou zprvu vytvořeny pro cílovou skupinu mentálních postižení či duševních nemocí, dříve či později objeví vozíčkář nebo ležák, kterého je třeba mnohokrát denně někam zvedat a zase sundávat.
Když se u mě už po necelých patnácti letech sociální praxe, o níž jsem myslel, že v ní budu s lidmi pracovat hlavně hlavou, projevily chronické problémy se zády a bércové vředy, začal jsem se znovu zajímat o možnost práce ve školství, které si (chválabohu) v poslední době také finančně polepšilo. Iniciativa tentokrát dokonce nevyšla ode mě, ale z druhé strany. Od mé kamarádky, která si před časem založila soukromou alternativní školu a napsala mi, že ji během čtení mých příspěvků napadlo, zda bych u ní nechtěl učit. Rozjařeně jsem se tam vydal a i moje kamarádka se zeptala, jaké mám vzdělání a praxi. Odpověděl jsem aktualizovaně: SpgŠ na maturitním vysvědčení, čtyři roky PdF, rok učení anglické konverzace pro dospělé a tři roky vedení kurzu tvůrčího psaní v soukromé agentuře, a 14 let praxe v sociální práci, k němuž mě opravňuje státní sociální kurz i ukončená šestiletá vyšší sociálně-pedagogická škola, která byla sice alternativního waldorfského zaměření, takže ji neuznává české ministerstvo, ale kdykoli posílám životopis kamkoli na západ (kde má škola jméno, protože nás tam díky známostem její zakladatelky učila i velká jména z univerzit západní Evropy), nejen, že ji tamní stát uznává, ale jsou z ní celí nadšení.
„Ale to ty budeš asi taky, když je vaše škola alternativní,“ zakončil jsem s úsměvem. Na druhé straně stolu jsem ale proti předpokladu sklidil opět zamračení: „Tak to nepůjde. My jsme sice alternativní škola, ale pobíráme normální dotace od MŠMT. Kdybys zas začal studovat klasickou pedagogickou fakultu, mohli bysme tě vzít jako studenta, ale to bys byl úředně prvák, a nám se teď přihlásil jeden kluk, co studuje už pátej ročník, a tomu my, když nechceme přijít o dotace, musíme dát přednost. Hele, tebe s tvými znalostmi je ale pro tuhle zemi opravdu škoda. U nás stejně určitě zase bude distanční rok. Minule kvůli covidu, tentokrát kvůli topení. V takový Británii nebo Americe budeš mít aspoň teplo. Nechceš fakt odejít na ten Západ? Co já vím, tak tam si fakt víc vážej toho, co máš v hlavě, než co máš v papírech.“
Tak se pomalu balím. Ještě než odjedu, zajímalo by mě ale, co na to říká zástupce projektu MŠMT Začni učit Ondřej Slíš...
Vložil: Tomáš Koloc