Loajalita k režimu může být i vražedná. Jedni se o ni rvali jako o život, jiní ale žádali trest smrti. Tajnosti slavných
06.12.2021
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: Jiřina Štěpničková jako herečka Slávka Hradilová v dramatu režiséra Jiřího Hanibala z roku 1969 Hvězda
FOTO / VIDEO Na rozdíl od většiny prvorepublikových filmových hvězd, které byly donuceny rezignovat na svoji další kariéru hned po osvobození, si na mimořádnou herečku osud počíhal až o pár let později. Její životní tragédie začala nevinně. (Pokračování z pátku 3. prosince)
S nástupem zvukového filmu význam kinematografie rychle narůstal, takže kdo chtěl v hereckém světě něco znamenat, nemohl se filmovému plátnu vyhýbat. Brzy to pochopila i Jiřina Štěpničková, takže své počáteční znechucení přemohla a v roce 1934 se před kameru vrátila jako Irena Svobodová v komedii Vlasty Buriána Hrdinný kapitán Korkorán. Jen o dva měsíce později měl premiéru její další film, historické drama Josefa Rovenského Za ranních červánků, v němž si zahrála vnučku hajného Madlenku, kterou odstartovala sérii hrdinek v lidových krojích. V té době se filmy natáčely opravdu rychle, takže počátkem léta roku 1935 natočila s Martinem Fričem Jedenácté přikázání a v červenci už filmovala s Rovenským legendární Maryšu. Film byl oceněn na berlínském Bienále 1936 a díky němu se zrodila nová hvězda.
Co se šeptá:
Zbraslavská oáza klidu
Po odchodu z Národního divadla v roce 1936 uzavřela s Divadlem na Vinohradech smlouvu pouze jako stálý host údajně kvůli časové náročnosti spolupráce s filmem. Ve skutečnosti si ale mohla na jeho jevišti na rozdíl od Národního konečně užívat i velké role, především v české klasice. Koncem třicátých let koupila vilku na Zbraslavi, která se stala naplněním její touhy po klidu a samotě v hektickém pracovním tempu. Přesto dvakrát vystoupila i s tamními ochotníky, v roce 1942 jako Božena Němcová v hře Franka Tetauera Život není sen a o dva roky později jako Maryša. Díky filmování a spolupráci s rozhlasem se vyhnula totálnímu nasazení a v poslední válečné sezoně si zahrála ve třech filmech, katovu ženu Rosinu v historické komedii Martina Friče Počestné paničky Pardubické, Hevu v selském dramatu Františka Čápa Děvčica z Beskyd a Karlu v společenské komedii Václava Wassermana Sobota.
S Vlastou Burianem v komedii Slepice a kostelník; foto se svolením Československý státní film
Londýnské intermezzo
Když se po osvobození herci konečně mohli do svých divadel vrátit, čekalo tam na ně nové vedení, které ale zpravidla odbornou kvalifikací právě nevynikalo. Filmové ateliéry se pro Jiřinu uzavřely, protože nevstoupila do komunistické strany, takže pocit trpkosti v její duši narůstal. Počátkem sezony 1946-1947 požádá o bezplatnou zdravotní dovolenou a volna využila k dvěma studijním zájezdům do Anglie. Během druhého pobytu se jí 10. dubna 1947 narodil syn, jehož otcem byl o pět let mladší profesor kreslení Jan Samec, za nějž se krátce před porodem provdala. Manželství ale vydrželo jen něco přes rok. Díky místu narození získal syn anglické občanství a při křtu dostal pět jmen podle svých kmotrů, Jiří Jan Jaroslav Martin Otto. Po návratu do vlasti se sice Jiřina znovu zapojila do práce v divadle, ve filmu ale dostala jedinou roli v komedii o radostné práci družstevníků Slepice a kostelník. A pak odstartovala její životní tragédie, řízená provokace státní bezpečnosti.
Porodní bába Dorota Groerová a písař Ignác (Josef Kemr) v historickém dramatu Otakara Vávry z roku 1969 Kladivo na čarodějnice; foto se svolením Filmové studio Barrandov
Generální prevence
V roce 1951 působila v Československu skupina sovětských poradců, kteří korigovali akce proti nepřátelům režimu. V akci, nazvané Generální prevence, bylo třeba vybrat z každého oboru alespoň jednoho představitele a předhodit ho lidu. Nehledal se pachatel, ale osoba, pro kterou měl být poté nalezen i čin. Ze sféry politiky byli exemplárně potrestáni Milada Horáková a Rudolf Slánský, z občanských organizací dvě početné skupiny skautů, za věřící byl učiněn průřez katolickou a dalšími církvemi a za kulturu se stala obětí názorné převýchovy mas právě Jiřina Štěpničková. V létě 1951 dostala Jiřina nastrčený dopis od režiséra Františka Čápa z Německa, který jí údajně napsal: Přijeď, holka, mám pro tebe práci. Doma měla nouzi o role, a tak se domluvila se sousedkou Růženou Daňhovou, že utečou společně. Jiřina bude hrát a Růžena pečovat o domácnost.Past dostal na starost agent StB Jiří, která měl vytvořit ‘skupinu‘ pro 22. říjen 1951. Hereččin přítel Eugen Hoffman vyzvedl po představení ji a tehdy čtyřletého Jiřího, kterého měl přes hranice nést. Vystoupili na zastávce Škviřín, na nástupišti na ně čekal převaděč Jiří. Rozhodl, že půjdou třikrát pět kilometrů. Najednou ale začala Růženina dcerka plakat, takže se s ní Daňhová vrátila. V pohraničním prostoru Planá u Mariánských Lázní se objevil potok, za ním louka a na obzoru dřevěná bouda. Jiří zavelel běžet a… zmizel. Vzápětí se ozvala střelba.
V roce 1973 v televizní dramatizaci detektivního románu Václava Erbena Bláznova smrt; foto se svolením Česká televize
Špionáž a velezrada
Jiřinu chytili na místě, pro Růženu si přišli o pár dní později k její sestře do Vršovic. Jiřina byla souzena za špionáž a velezradu, na proces čekala v pankrácké věznici až do 2. prosince 1952. V režii ho měl obávaný soudce Rudý, přezdívaný Rudý kat, a trval pouhé dva dny. Pro posílení atmosféry strachu bylo druhý den procesu popraveno jedenáct odsouzených z předešlého procesu – Rudolf Slánský, Vladimír Clemetis, Otto Fischl, Josef Frank, Ludvík Frejka, Bedřich Geminder, Rudolf Margolius, Bedřich Reicin, André Simone, Otto Šlink a Karel Šváb. Medializovaný proces se známou herečkou i související kampaň měly být varováním, že se režim nezastaví před ničím a před nikým. Jiřina dostala patnáct let, Růžena čtrnáct. Herečka nakonec strávila v nechvalně známé pardubické ženské věznici necelých deset let.
Babička a Honza (Daniel Rous) v psychologické minisérii pro děti z roku 1975 Nebezpečí smyku; foto se svolením Česká televize – Alena Červená
Jiřího šoupli do domova
Po Jiřinině uvěznění byl její syn umístěn do dětského domova, čímž byl nenávratně zničen jeho vztah k ‘sobecké matce, která si šla bezohledně za slávou‘. Až do roku 1960 ji vídal pouze jednou za čtvrt roku, v prostorách věznice. Po mnoha žádostech o milost, které střídavě sepisovali její sestra a někteří kolegové, byla podmínečně propuštěna v roce 1960, dva měsíce před prezidentskou amnestií. Její osvobození žádali mimo jiné národní umělci Zdeněk Štěpánek, Zdenka Baldová a František Smolík, laureát státní ceny Karel Höger a přední herci Národního divadla Vlasta Fabianová a Jaroslav Vojta. Po svém propuštění velmi obtížně sháněla práci, nakonec se jí ale přece jen podařilo znovu uplatnit v oboru. Pomalu se začala objevovat na jevišti i před kamerou, už ale nikoli jako obletovaná hvězda, nýbrž jako umělkyně, která ví o životě své. V roce 1968 obdržela titul Zasloužilé umělkyně a o rok později dosáhla úplné rehabilitace.
Naposledy před kamerou – s Ondřejem Havelkou v povídce Boty, z populárního cyklu Bakaláři; foto se svolením Česká televize
Jak říkat NE
Po návratu Jiřina bydlela s Jiřím v jedné místnosti bez vody. Nakonec se také stal hercem a hrdá matka si ještě stihla vychutnat jeho bohatě se rozrůstající filmografii, kterou začal psát první dětskou rolí již v roce 1961. Byla na něj bezpochyby pyšná, přesto slovy chvály nikdy neplýtvala. „Byla velmi nekompromisní a dovedla tnout do živého. Obstát v jejích očích bylo takřka nemožné. Věděl jsem ale, že je dokonalá profesionálka a že jakákoli její připomínka sedí,“ prohlásil o ní před časem Jiří Štěpnička pro Novinky.cz. Jiřina Štěpničková zemřela 5. září 1985 a její syn paradoxně pouhé dva měsíce poté natočil životopisný seriál o Klementu Gottwaldovi. Znázornil roli, pojatou ve smyslu spravedlivého muže z lidu, který bojoval za blaho společnosti. „Odmítat role mě naučil Gottwald,“ prohlásil později. „Zvažoval jsem pro a proti, když to odmítnu. Určitě by mě nezastřelili, byla by to jen smrt profesionální. Rozhodl jsem se tehdy, jak jsem se rozhodl, a rozhodl jsem se blbě. Díky tomu jsem se naučil říkat ne.“
Vložil: Adina Janovská