Noblesnímu gentlemanovi Burian neseděl, po únoru 1948 mu pak dokonce hrozilo doživotí. Tajnosti slavných
05.11.2021
Foto: Se svolením: TV Barrandov
Popisek: Raoul Schránil v melodramatu Žena pod křížem, které natočil v roce 1937 Vladimír Slavínský podle úspěšného románu Maryny Radoměrské
VIDEO Představitel okouzlujících prvorepublikových milovníků a gentlemanů byl ideálem několika generací žen, jeho život měl ale do romantické selanky na filmovém plátně na míle daleko. Během druhé světové války se zapojil do protinacistického odboje, po roce 1948 skončil za mřížemi a hrozilo mu za velezradu až doživotí.
Vysoký, pohledný, dokonalý gentleman… Díky vrozenému šarmu mu byly často svěřovány postavy neodolatelných milovníků a salónních šviháků z lepší společnosti, z níž koneckonců také pocházel. Není divu, že už jen z pohledu na něj mívaly fanynky divoké sny a leckdy před jejich přízní musel doslova vzít nohy na ramena. „Ano, někdy jsem se musel před ženami spasit útěkem! Dokonce velmi často!“ prozradil před lety nezapomenutelný Raoul Schránil Ondřeji Suchému pro jeho Pozitivní noviny a dodal: „Populární herci mívali fanynek hodně, tak to bylo, je a bude. Zaplaťpánbůh!“
Za tichých nocí:
Farář ho odmítl pokřtít
Raoulův otec Rudolf Schránil vystudoval práva na Univerzitě Karlově a již během studií se zakoukal do půvabné Alexandry Polákové, dcery generálního inspektora panství hraběte Šlika. Polákovi žili na zámku v Benátkách nad Jizerou, Rudolf se stal po promoci správcem Šlikova statku a obě rodiny se léta přátelily. Alexandra zpívala v místním sboru a snila o pěvecké kariéře. Měla krásný soprán, který ocenila i pěvkyně Ema Destinnová, takže málem přijala angažmá v Národním divadle. Nakonec ale zvítězila láska k mladému advokátovi. Dne 26. října 1906 se šestadvacetiletý Rudolf a o čtyři roky mladší Alexandra vzali a odstěhovali se do Mostu. V roce 1908 se jim narodila dcera Alexandra a o dva roky později syn Raoul, pojmenovaný podle otcova francouzského přítele. Pan farář ho ale odmítl pokřtít jménem, které není v seznamu svatých, a tak dostal jméno Rudolf Marian Raoul Kristian. Od dětství mu ale všichni říkali pouze Raoul. V Mostě ale dlouho nepobyl, protože právě začínala doba protičeských demonstrací německých nacionalistů.
Vyloučen pro prostořekost
Přestěhovali se do Vídně, kde otec získal místo na ministerstvu orby, jeho postavení ale nebylo nejvýznamnější, protože se hrdě hlásil k svému češství. Po vypuknutí první světové války musel narukovat, byl však zraněn, a poté už zpátky na bojiště nemusel. Jako věrný vlastenec zařídil, aby děti chodily do tajné školy v bytě českého dělníka, kde je učil český učitel. Koncem války je odvezl do Chotětova u Mladé Boleslavi ke svým rodičům, kde chodily do české školy. Na tuto dobu Raoul později rád vzpomínal a po válce se do Vídně vrátil už jen nakrátko, protože se rodiče po pádu monarchie rozhodli přestěhovat do Prahy. Bydleli v Mělnické ulici na Újezdě. Raoul zdědil po matce lásku k umění a občas alespoň přičichl k hereckému zákulisí díky tomu, že obstarával pochůzky pro herečku Jarmilu Kronbauerovou. Ta v něm také objevila herecký talent a doporučovala, aby šel na konzervatoř, otec ale nesouhlasil. A tak Raoul nastoupil na reálku v Hellichově ulici, z níž byl brzy vyloučen pro prostořekost s tím, že rozhodnutí platilo pro všechny pražské střední školy.
Dědečkem proti své vůli:
Noblesní recepční
Na radu otcova přítele pak dostudoval Nieskou internátní střední školu v Německu. Zatímco tam tři roky studoval, jeho rodiče se málem rozešli. Alexandra totiž zatoužila po zpěvu a na čas odjela na turné. Pak se ale vrátila domů a krize byla zažehnána. Prázdniny trávila rodina na zámku v Chlumu u Třeboně díky přátelství s Emou Destinnovou, které patřil nedaleký zámek v Stráži nad Nežárkou. Po maturitě Raoul nastoupil na francouzské lyceum v Dijonu, kde mimo jiné studoval například i Jiří Voskovec. Se spolužáky pořádali různá vystoupení a herectví Raoula velmi lákalo. Nakonec ale především díky bratranci, filmovému režisérovi Karlu Antonovi, lyceum dokončil s výborným prospěchem. Po návratu do Prahy absolvoval jednoroční kurz účetnictví a obchodnictví na Maděrově obchodní škole na Vinohradech, a poté nastoupil jako recepční v hotelu Wilson. Díky střídavým službám chodil často do divadel a kina a obrovský dojem na něj v roce 1929 udělal jeden z prvních zvukových filmů, americký romantický muzikál Loď komediantů (Show Boat). Tenkrát se prý definitivně rozhodl stát hercem, musel si ale na to ještě chvíli počkat.
Burian mu neseděl
Počátkem listopadu 1933 nastoupil vojenskou službu v Berouně, ve škole pro důstojníky v záloze, později byl převelen k pěšímu pluku do Chebu. Po návratu do civilu mu pomohl bratranec Karel Anton, který s ním zašel do kavárny Rokoko a seznámil ho s principálem jedné herecké společnosti. Dostal roli ve hře Mařka aneb Deník služby a své první představení odehrál v hospodě na Karlštejně. V té době Divadlo Vlasty Buriana hledalo ideálního představitele milovníků, takže dostal první angažmá, brzy mu ale začalo vadit, že u Buriana jsou všichni herci jen pouhými ‘nahrávači‘ hlavního protagonisty. Navíc Burian nerad viděl, když jeho herci natáčeli současně i filmy, což byla práce, po níž Schránil toužil. Poté co v roce 1938 odešel, pobyl krátce na Okružní scéně Theodora Pištěka a v českobudějovickém Jihočeském Národním divadle. V roce 1939 nastoupil k Anně Sedláčkové, která otevřela vlastní divadlo.
Kristián:
Krásná manekýna
Před filmovou kamerou stanul poprvé v roce 1935 coby pobočník francouzského generála v životopisném filmu Milan Rastislav Štefánik režiséra Jana Svitáka, kde zúročil svoji perfektní znalost francouzštiny. Vzápětí si zahrál úředníka Járu Švalbenšvance v romantické komedii Vladimíra Slavínského Vdavky Nanynky Kulichovy a jeho hvězda začala strmě stoupat vzhůru. V roce 1936 si zahrál v sedmi a o rok později dokonce v deseti filmech. V té době potkal svoji první velkou lásku, krásnou Růženu Havelkovou, která pracovala jako manekýna v luxusním kožešnictví v Štěpánské ulici. Vzali se v roce 1939 a měli spolu dceru Alexandru a syna Raoula, kteří oba po okupaci Československa v roce 1968 emigrovali. Alexandra se pak proslavila v německém Mnichově jako věštkyně Sandra. Některé své dovednosti získala v Africe, kde nějakou dobu pobývala s manželem lékařem. A něco na tom jistě bylo, protože spolupracovala i s policií při pátrání po hledaných osobách.
Ze smokingu do montérek
Během druhé světové války se Raoul Schránil zapojil do odbojové činnosti stejně jako řada dalších významných hvězd. Byla to doba balancování na hraně mezi slávou a trestem smrti, od předávání zdánlivě malých zpráv až po diplomatické hrátky s německým velením v barrandovských ateliérech Miloše Havla a pražské Lucerně, jejichž cílem bylo pomáhat Čechům a zachraňovat životy. Je velká škoda, že se později většině z nich tak strašně moc nechtělo mluvit nahlas o detailech. Nejspíš se snažili ošklivé zážitky vytěsnit, často se ale kvůli tomu dočkali nálepky kolaborantů. Po osvobození se zcela změnila tematika československého filmu, což Schránilovi přineslo obrovské rozčarování, protože pro jeho vzdělané elegány najednou nebylo na plátně místo. Dva roky jezdil s estrádní skupinou po republice, po únoru 1948 už pro něj práce nebyla vůbec v divadle ani před kamerou.
Eva tropí hlouposti:
Hrozilo mu doživotí
V padesátých letech jezdil po štacích s Vesnickým divadlem, dostal i pár ‘štěků‘ před kamerou, během jednoho zájezdu byl ale v Humpolci zatčen, obviněn z plánování emigrace a hrozilo mu odsouzení na doživotí. Záměr se nepodařilo prokázat, přesto strávil téměř rok ve věznici na Pankráci. Po propuštění se začalo navíc šuškat, že je venku jen výměnou za podepsání spolupráce s StB, prokazatelně pak ale nikdy nikomu neublížil. O práci nezavadil, rodinu ale živit musel, a tak se nechal najmout na budování Stalinova pomníku, což mu bylo později vyčítáno. I když se v té době jeho manželství s Růženou rozpadlo, rozvedli se v klidu a Raoul pak rodinu dál podporoval. Získal práci jako konferenciér ve Varieté u Nováků, pak se stal členem souboru Alhambra. V roce 1959 konečně dostal stálejší angažmá v Státním zájezdovém divadle, které ale po třech letech skončilo. Poté požádal o angažmá v Městském divadle v Mladé Boleslavi, kde se seznámil se svou druhou manželkou, o dvacet let mladší herečkou Věrou Liškovou. Žili v Chotětově u Raoulovy matky a krátce také v Ostravě, poté co musel Schránil z divadla odejít.
Z jeviště do kanceláře
Zpátky do Prahy se dostal až koncem sedmdesátých let, když mu bývalý kolega Jiří Dohnal nabídl angažmá sólisty ve sboru Národního divadla. Jenže politici nakonec znovu zasáhli, účinkování mu zakázali a Dohnal mu nabídl alespoň práci kulturně propagačního referenta. Blížilo se sté výročí divadla, takže dostal na starost organizaci zájezdů, aby se vybraly peníze na rekonstrukci, a překvapivě mohl cestovat i na západ. Pravidelně dostával i vedlejší role ve filmech a televizi a spolupracoval s rozhlasem. Po roce 1989 se konečně znovu stal středem zájmu a v roce 1993 mu byla udělena cena Senior Prix. V tomtéž roce stanul naposledy před filmovou kamerou, v úspěšné muzikálové komedii Jana Hřebejka Šakalí léta ztvárnil noblesního vrchního. Pak už spolupracoval jen s televizními produkcemi a v roce 1994 si ještě stihl zahrát dědu Vařeku v první epizodě série Bylo nás pět, který natočil pro Českou televizi režisér Karel Smyczek podle slavného románu Karla Poláčka. Nezapomenutelný světák a svůdce zemřel v noci z 19. na 20. září 1998 v pražské Nemocnici Na Homolce. Bylo mu osmdesát osm let.
Vložil: Adina Janovská