Před 70 lety došlo k události, která šokovala, a přesto se o ní nesměla společnost dozvědět. Co zaujalo Jiřího Macků
21.02.2021
Foto: archiv autora
Popisek: Dr. Cyril Král (vpravo), autor a Augustin Bubník při návštěvě neblaze proslulého Domečku
ROZHOVOR Padesátá léta minulého století patří k nejtragičtějším obdobím naší historie. Po úspěšném únorovém puči si vládnoucí komunistický režim potřeboval upevnit moc za všech okolností a jakýmkoli způsobem.
Už se o stovkách i nejtragičtějších osudů popsaly stohy papíru, o zmanipulovaných procesech s hrdiny světové války, politickými oponenty, oběťmi zákeřné provokační Akce Kámen, plánovači nedovoleného opuštění republiky až třeba k vesnickým sedlákům, kteří se odmítali nechat zkolektivizovat.
Jak politicky pokořit mistry světa
Na lavicích obžalovaných Státního soudu usedli dokonce členové hokejové reprezentace, úřadující mistři světa 1949. Na stránkách Krajských listů jsme se jejich dramatickému příběhu, který skončil až patnáctiletými tresty odnětí svobody v jáchymovských a příbramských uranových dolech, věnovali v loňském roce několikrát. Nyní je to přesně 70 let, kdy byli z plzeňské věznice na Borech eskortováni do tamních lágrů. A přesně totéž výročí má i jedna zapomenutá událost, která se s jejich osudem těsně váže…
Civilní hráči skončili po zatčení ve vyšetřovací vazbě věznice na Pankráci, hráči ATK v neblaze proslulé armádní věznici, zvané Domeček, v areálu Nižšího vojenského soudu na Hradčanech, v Kapucínské ulici. Tam vše začínalo: fyzickým i psychickým nátlakem připravit vězněné k výslechům na 5. oddělení Hlavního štábu, kde se pod dozorem ´zkušených´ vyšetřovatelů rodily zmanipulované výpovědi, které u soudu vedly k mnohdy drastickým vykonstruovaným rozsudkům.
Mučírna ve stínu Lorety a Pražského hradu
Hradčanskému Domečku vládl št. kpt. František Pergl, pro vychrtlou postavu přezdívaný Suchá lípa. Bezcharakterní sadista, jenž ukájel své komplexy týráním a ponižováním lidí, kteří patřili k elitě národa. Jeho rukama prošlo i patnáct důstojníků v čele s gen. Píkou, které vynucené či překroucené výpovědi přivedly až na popraviště.
Dlouhé měsíce roku 1950, od březnového zatčení až k říjnovému soudu, v tamní cele protrpěl i hokejový mistr světa Augustin Bubník: „Pergl s oblibou uvazoval vězněné k židli a mlátil je. Jeho kancelář připomínala mučírnu. Kleště, jejichž páky nasazoval pod uši a utahoval šroubem, způsobovaly bolest k zbláznění. Nejrůznějšími metodami nás připravoval vypovídat podle instrukcí, které dostal od vyšetřovatelů 5. oddělení. K výslechům do budovy Hlavního štábu mě odváželi v šest ráno, zpátky pozdě večer. A celou dobu bez jídla. Někdy mě unaveného z výslechů a hladového k padnutí nutil Pergl běhat kolem stěn cely, a když nohy odmítaly, pomáhal mi obuškem, který nedával nikdy z ruky.“
To jenom krátce pro připomenutí osoby a místa, kde všechno začínalo. V další práci pokračovali vyšetřovatelé. O jejich způsobech, a také o konci mnohých z nich, jsem se dozvěděl od JUDr. Cyrila Krále, když jsem dával dohromady obsáhlou tetralogii Utajené stránky hokejové historie. Byl po Únoru jedním z důležitých koleček státního aparátu, předsedou Nižšího vojenského soudu Praha, a také manželem Dagmar Králové, zapisovatelky 5. oddělení.
Způsoby získávání ´pravdy´ byly rozličné
Tam, kde se střídali vyslýchaní, působili čerství vyšetřovatelé, ´lidé´ pplk. Součka, náčelníka výslechové skupiny. Jejich metody se různily, účel však byl jediný: získat přiznání za jakoukoli cenu, třeba i nepravdivé a vynucené. Byli mezi nimi i členové tzv. bicí čety Peleška, Remta, Skýva a Zeman. Specialistou byl Bohata, o němž Dagmar Králová později vypověděla: „V zásuvce stolu měl vždy obušek a boxer, to byly jeho vyšetřovací pomůcky. Zvláště si oblíbil bití zatčených do pat a údery boxerem do hlavy.“ Pestrá byla i galerie dalších: por. Slavík týral psychicky svým patentem, který nazval kolotoč: vyslýchaní museli chodit v místnosti se zavázanýma očima dlouhé minuty stále dokola až do omdlení. Jiné podobně ´účinné´ metody vyznávali Musil, Myslík, Řičica, Tylš, šktp. Valo či mjr. Raban.
Naopak mjr. Turek (nechávající se oslovovat dr. Tichota) se dokázal bez bití obejít, jak prozradila Dagmar Králová: „Bubník během výslechu týrán nebyl, ovšem podle osvědčené praxe byl donucen k výpovědi, která mu byla Turkem – přes jeho protesty, že jsou to fakta nepravdivá – diktována. Turek jenom využil toho, že mladý Bubník byl ve velmi špatném fyzickém i duševním stavu.“
Až jednou spadla klec, vzpomínal dr. Král
„I když byl Domeček součástí objektu Nižšího vojenského soudu, nikdo z nás o tom, co se v něm děje, neměl ani ponětí. Ač jsem byl s Perglem v jistém okrajovém služebním kontaktu, o jeho metodách jsme nic netušili,“ svěřil se dr. Král na začátku našeho rozhovoru.
Ani o vyšetřovacích metodách pracovníků 5. oddělení?
„O tom jsem se až časem postupně dozvídal od své ženy. Ona měla nesmírně vyvinutý cit a smysl pro spravedlnost. Uplatnila ho už po válce, když byla členkou revoluční komise na Lounsku, která vyšetřovala nejrůznější svinstva – ať je páchali nacisti, nebo potom naši na Němcích. A teď měla denně před očima bezpráví. Nesnášela ho, přemýšlela nad tím, trápila se. Doma jsme o tom dost mluvili. Že při vyšetřování i v průběhu procesů dochází k porušování pravomoci veřejného činitele, a tím k nedodržování zákonnosti, o tom se začalo mluvit stále hlasitěji.
Ale to byla přece ta zpochybňovaná zákonnost socialistická…
„Nemyslete, že v řadách 5. oddělení sloužili jenom samí bezcharakterní darebáci, hlupáci a surovci. Některým lidem šlo o spravedlnost už z principu, o důsledné zachovávání tehdy platné zákonnosti, byť tehdejší. Manželka si své názory taky nenechávala pro sebe. Tak se objevily první snahy pohnat viníky k odpovědnosti.“
Obroda tedy začala přímo v řadách pracovníků Oddělení branného zpravodajství?
„Mimo armádní půdu to vlastně ani nebylo možné, jinde o něčem podobném sotva měli tušení. K prvnímu zásadnímu střetnutí došlo již v únoru 1951 na členské schůzi KSČ 5. oddělení. Na ten večer se nedalo zapomenout. Přítomných bylo asi padesát komunistů z jednotlivých útvarů a složek, pracovníci nejrůznějších funkcí a hodností v čele s gen. Musilem, náčelníkem 5. oddělení. To vše navíc pod dohledem čestného hosta, divizního gen. Hrušky, náměstka ministra a náčelníka Hlavní politické správy. A v tom obsazení někdo, tuším sám předseda základní organizace, našel odvahu začít mluvit o porušování zákonnosti a o úloze komunistů dbát na její dodržování. Přiznám se, že jako právníka a soudce mě takto zveřejněné skutečnosti doslova šokovaly. Zaskočeni byli i druzí, ale někteří se potom přidali, a bouřlivá výměna názorů se tak nakonec protáhla až přes půlnoc.“
To musela být pro vaši ženu dobrá zpráva…
„Objevila se šance hledat spravedlnost a ona toho okamžitě využila. O všem, co věděla, se rozhodla vypovídat před vojenským prokurátorem kpt. dr. Zatloukalem, který převzal vyšetřování. Manželka se pochopitelně obávala odvetných kroků, vyslechla si i různé výhrůžky. Do práce i domů ji proto raději vozili autem, jednu dobu dokonce na vojenské prokuratuře přespávala.“
(O tom, jak v této atmosféře pokračovalo vyšetřování a jakou mělo poté pro řadu aktérů dohru, ve 2. části vzpomínání dr. Krále 7. března.)
Vložil: Jiří Macků