Nejrychlejším běžcem naší planety není gepard, ale roztoč... Unikátní kniha vynikajícího popularizátora Jaroslava Petra

Foto: Se svolením Petra Beneše

Popisek: Jaroslav Petr

ROZHOVORY NA OKRAJI V roce 1943 vydalo nakladatelství Orbis knihu Divy malého světa. Jejím autorem byl hrabě Franz Zedtwitz, který padl u Sevastopolu jako mladý důstojník Wehrmachtu. Tedy na špatné straně jako voják zločinného režimu.

Hrabě byl také výborný fotograf a svoji knihu o zázracích ze živočišné říše, o netopýrech, čmelácích a mnoha jiných živočiších doplnil skvělými fotografiemi.

V úvodu rozhovoru s přírodovědcem a výborným popularizátorem profesorem Jaroslavem Petrem, jemuž nedávno vyšla kniha Desatera pohybů, jejíž hrdinou je příroda a její úžasný řád, by možná nějaká stará kniha vydaná za protektorátu neměla co pohledávat, ale dovolil jsem si ji zmínit, nejenom proto, že obě knihy svým osobitým způsobem pojednávají o našem světě, ale také proto, že obě vyšly v podivných časech. 

Prof. Ing. Jaroslav Petr, DrSc. (* 1958) vystudoval Vysokou zemědělskou školu v Praze. Pracuje ve Výzkumném ústavu živočišné výroby, kde se zabývá biologií reprodukce. Vyučuje biotechnologie na České zemědělské univerzitě v Praze a na přírodovědeckých fakultách Univerzity Karlovy, Masarykovy univerzity a Jihočeské univerzity. Ve volném čase se věnuje popularizaci vědy. Za svou knihu Desatero smyslů (2021) získal cenu Magnesia Litera za naučnou literaturu, dlouhodobě spolupracuje s Českým rozhlasem a Lidovými novinami, přispívá do řady časopisů a vydal také publikace Klonování. Hrozba, nebo naděje? (2003) a Když jdou ryby rybařit (2010).

Omlouvám se za ten krkolomně dlouhý úvod, pane profesore. Vaše kniha o zvířatech a o tom, jakým způsobem se pohybují, je skvělá jako ta vaše předcházející Desatero smyslů. Nemáte někdy pocit, že píšete tak říkajíc kroniku o světě, který nenávratně mizí?

Ano, to je drsná realita dneška. Mluví se o šestém velkém vymírání. Těch pět prvních, pravěkých, spáchala sama příroda. Naposledy před 66 miliony roků, když vyhynuli dinosauři a s nimi minimálně tři čtvrtiny pozemských organismů. Teď vymírají pozemské organismy v režii člověka. Žijeme v období, pro které se razí označení antropocén. Jeho hlavním znakem je, že planetu jako největší síla formuje člověk. Toho, co jsme postavili, už je na váhu víc, než kolik váží vše živé – od bakterií, přes stromy až po živočichy.

Každý den umírá následkem našeho drancování planety mnoho lidí a také živočichů. Je tady vůbec ještě šance zachránit, co se dá?

Příroda se nakonec vzpamatovala ze všech katastrof. Pětkrát to „ustála“ a ustojí to zas. Bude ale nakonec úplně jiná než dnes a obávám se, že může být i bez člověka.

Divy malého světa vyšly do světa, který se díky Hitlerovi potápěl ke dnu. Desatero pohybů do světa, který sice z oken třeba kavárny Slavia vypadá celkem normálně, ale za obzorem to už vypadá tak, že ten svět doslova zešílel. Nemáte ten dojem?

Hamletovo „vymknuta z kloubu doba šílí“ je opravdu aktuální. To ale platí dlouhodobě. Parafrázi Hamletova postesknutí bychom našli i na sumerských hliněných destičkách. Jen to dneska nabírá podstatně větší dimenze, protože už je nás na planetě osm miliard a máme k ničení mnohem dokonalejší technologie, než jakými vládli Sumerové.

Ale dosti bylo hořekování. Pojďme si promluvit o vaší nové knize. O čem vlastně je?

Je o pohybu živočichů včetně člověka. Pohyb je jedním ze základních projevů pozemského života a my ho bereme jako samozřejmost. To je velká škoda, protože je úžasný, jedinečný a v mnoha ohledech stále neprozkoumaný, tajemný. Když vidíte pstruha v horské bystřině, jak se drží na jednom místě uprostřed prudkého proudu, a přitom jen tak lehce zabírá ocasem, tak je namístě se zeptat: „Jak to dělá?“ Kůň nebo chrt běží sedmdesátkou. My to bereme jako fakt, ale on je to zázrak přírody.

A těch deset pohybů?

V knize jich je skutečně desatero. Začínáme chůzí a během, protože to je pro nás lidi hlavní způsob pohybu. Ale zabýváme se třeba i chůzí po vodě. Pokračujeme plaváním, což je nejstarší pohyb, protože život vznikl ve vodě. A tady je třeba odhaleno tajemství pstruhů. Následuje létání jako nejnáročnější pohyb a po něm pak skoky, šplhání, plazení, pohyb pod zemí a potápění. Jednu kapitolu jsme věnovali zvířatům, která se vozí na jiných zvířatech, třeba africké šelmičce ženetce, která jezdí na hřbetě buvolů. A závěr patří pohybu částí těla živočichů a tam se zabýváme třeba záhadou, proč nemá datel otřes mozku, když celý den buší zobákem nejen do dřeva, ale třeba i do plechových tabulí.

Můžete mi vysvětlit, jak to tedy je s tím pohybem závodního koně v trysku?

Na koni a mnoha dalších zvířatech včetně třeba geparda obdivujeme práci svalů. Ale při běhu hrají důležitou roli i šlachy. Končetina je složitý „pérovací“ mechanismus, který zvířeti vrací až 90 % energie pohlcené při protažení šlach. Nejde jen o svaly končetin, ale třeba i o zádové svalstvo. S nadsázkou se říká, že i bez nohou by gepard běžel rychlostí 10 km/hod, protože plnou desetinu pohonu mu zajistí hřbetní svaly. U koně hrají kupodivu velkou roli i střeva. Ta působí jako píst, který zatlačí přes bránici na plíce a pomůže zvířeti vydechnout. Při posunu vzad zase tenhle střevní píst zajistí zvířeti hluboký nádech čerstvého vzduchu.

Zvířata jsou fascinující, ať už se jedná o hlavonožce či vačice anebo klíšťata. Který obyvatel živočišné říše nejvíce udivuje vás?

Já nemám svůj oblíbený organismus. Každý tvor je něčím jedinečný a zajímavý. Ale jestli jsem u něčeho při psaní knihy opravdu žasnul, tak to bylo potápění živočichů, kteří dýchají vzduch. Tedy výkony potápěčů, jako jsou kočovní indonéští Bajauové, kteří se potápějí do hloubek kolem 70 metrů, nebo výkony velryb vorvaňovců zobatých, kteří vydrží pod vodou skoro čtyři hodiny a dosáhnou hloubky kolem tří kilometrů. Netušíme, proč se vorvaňovci potápějí tak hluboko a na tak dlouho. Zdá se, že je to nijak nevyčerpává, i když z vědeckých propočtů vyplývá, že se po hodině a půl musí utopit.

Jak jste se vlastně k té své odbornosti dostal? Zážitky z chlapeckých let? Četba Brehmova atlasu zvířat?

Já jsem kluk z vesnice a vyrůstal jsem v dobách, kdy každá mez byla plná květin a motýlů. Byl jsem pořád někde venku. Kousek za vsí jsme měli přírodní rezervaci a tam jsem znal každou kytku včetně takových vzácností, jako je křivatec český. Z knížek mě asi hodně ovlivnila četba Hanzákova Světa zvířat.

Jaké knihy jste rád četl v dětství a jaké rád čítáváte dnes?

Já jsem vyrostl na foglarovkách. A samozřejmě jsem hltal dobrodružnou literaturu. Třeba povídky Otakara Batličky nebo romány Karla Maye. A měl jsem rád i populárně naučné knížky. Za jednu z nejlépe napsaných českých populárně naučných knih považuji Cestu za Adamem od Josefa Kleibla. Ta je dneska co do faktů zastaralá, ale když píšu, tak je pro mne pan Kleibl pořád velkým vzorem. Dneska čtu hlavně vědecké články. To prostě patří k mé práci. Rád si od toho odpočinu u dobré knížky. Jen ne u thrillerů, jejichž autoři se předhánějí ve vymýšlení těch nejzvrácenějších zločinů a zločinců. Mám dojem, že toho nám nabízí svět kolem až příliš.

Jak dlouho jste na knize pracoval?

V hlavě jsem ji měl už při psaní předchozí knihy Desatero smyslů. To jsem si to všechno promyslel a čisté psaní mi pak zabralo asi tři a půl roku. Musel jsem toho načíst opravdu hodně. Spoustu vědeckých článků jsem měl jen elektronicky, ale něco jsem si musel vytisknout, abych se v tom jako člověk „papírové generace“ lépe orientoval. Těch vytištěných vědeckých článků bylo na výšku 120 centimetrů. Ale zdaleka ne všechno se nakonec do knihy dostalo. První verze rukopisu měla skoro 800 stran, ale to jsme proškrtali, aby tam zbylo skutečně jen to nejdůležitější a nejzajímavější.

Kdo vlastně pořídil ty skvělé fotografie, kterými je Desatero pohybů vybaveno?

Fotky jsme převzali z volných zdrojů. A s výběrem to bylo stejně „přísné“ jako s textem. Zdaleka ne všechny se nakonec do knihy dostaly.

Ve stejné edici Zip nakladatelství Dokořán a Argo vyšlo Desatero smyslů. Kterých deset smyslů jste měl na mysli?

Smyslů bychom mohli vyjmenovat dokonce víc než třicet. Ale kromě té známé „velké pětky“, kterou definoval už Aristoteles, – tedy zraku, sluchu, čichu, chuti a hmatu – jsme do knihy zařadili i vnímání feromonů, orientaci, vnímání magnetického a elektrického pole a pak také nedoceněné smysly, které nám dovolují vnímat třeba teplo, chlad, polohu těla, pohyb.

Vy působíte jako vysokoškolský pedagog. Smím se zeptat, kde? A jaká je ta dnešní mládež? Jste s ní pravidelně v kontaktu, takže jste si na ni jistě udělal svůj názor.

Mojí domovskou univerzitou je Česká zemědělská univerzita v Praze. Ale učím i na přírodovědeckých fakultách Karlovy univerzity, Masarykovy univerzity a Jihočeské univerzity. Jsem přesvědčený, že lidé jsou pořád stejní. Kdyby nebyli, tak nebudeme koukat na 400 let staré Shakespearovy divadelní hry. Takže ti dnešní mladí jsou v zásadě stejní, jací jsme byli v jejich věku my. Ano, žijí v jiném světě, mají jiné možnosti, ale v zásadě jsou stejní. Jsou mezi nimi lidé hodní i zlí, více či méně chytří. Ale celkově z nich mám radost. Pořád ještě se mezi nimi najdou chytří, slušní a pracovití lidé, nadšenci, kteří se dokážou zapálit pro správnou věc. Začínali jsme náš rozhovor pesimisticky. Ale jestli mi něco dokáže nalít optimismus do žil, tak jsou to moji studenti. Samozřejmě ne všichni, ale není jich zase tak málo.

A jaké máte plány do budoucnosti?

Pokud jde o psaní knížek, tak už jsem zase v plném nasazení. Nová knížka má pracovní název Chytrá zvířata a snažím se v ní nabídnou pohled na fascinující svět zvířecího myšlení. Jestli se povede dotáhnout knihu do finále, mohl by se z ní čtenář dozvědět třeba o tom, co máme se zvířaty společného a čím se z živočišné říše vymykáme, čím se podobají a čím se liší naše mozky. Přečetl by si o tom, že zvířata umějí počítat, že si hrají jen tak pro zábavu, nebo že objevila zemědělství dávno před člověkem. Jednu kapitolu bych chtěl věnovat tomu, jak zvířata bojují s chorobami, jak se věnují prevenci a jak se sama léčí. Zajímá mě také, jak se vypořádávají se smrtí svých blízkých. Samozřejmě nevynecháme výrobu nástrojů nebo něco, co lze označit za zvířecí školy. Je to zase fascinující svět.

Vložil: Jiří Kačur