Krajina roztavených zvonů... Vypravte se do tajemného výběžku jižních Čech s novinářem a spisovatelem Janem Štifterem

Foto: Petr Zikmund

Popisek: Jan Štifter

ROZHOVORY NA OKRAJI Na vedení rozhovorů je zajímavé, že si můžete nečekaně pohovořit s inspirativním duchem, jímž autor úspěšné knihy Sběratel sněhu bezesporu je. Takže jsem se neočekávaně, byť pouze obrazně, ocitl kdesi v pohraničí, abych se s panem Štifterem trochu porozhlédl po okolí a také nahlédnul do pohnuté minulosti tohoto polozapomenutého koutu Jižních Čech. Přesněji jejich jihozápadního výběžku, Trhových Svin, Doudlebska.

Jan Štifter absolvoval kulturní dějiny na Univerzitě Pardubice. Působil v redakcích MF DNES a Lidových novin, v týdeníku MF Sedmička pracoval jako šéfredaktor. V roce 2013 založil lifestylový magazín Barbar! Za román Sběratel sněhu získal řadu ocenění, včetně Ceny čtenářů České knihy, novelu Café Groll adaptovalo Jihočeské divadlo. V nakladatelství Vyšehrad vydal též knihu povídek Světlo z  Pauliny a venkovskou románovou kroniku Paví hody. Vedle prózy se věnuje odborným textům především z oblasti nejjižnějších Čech. V  Trhových Svinech organizuje literární festival Svinenské čtení. S rodinou žije v  Českých Budějovicích, s  manželkou Evou mají čtyři děti.

Promiňte, ale ta podobnost není určitě náhodná. Jistě znáte dílo svého téměř jmenovce Adalberta Stiftera? Také jeho dílo a život je spojen s jižními Čechami vlastně tak jako ten váš.

S Adalbertem Stifterem nás spojuje nejen příjmení, ale i rodová minulost – také naši předci pocházejí z Horní Plané, byli součástí šumavské krajiny a Stifterových příběhů. Jsme příbuzní. Určitě nás spojuje vazba k místu, ze kterého pocházíme, místo jako nekonečná inspirace. Háček doplňuje naše příjmení až od konce druhé světové války, tenkrát byla snaha německá příjmení počešťovat, a vznikl tak trochu zmatek, polovina mých bratranců se píše Stifter a druhá půlka jako já. Všiml jsem si u svých dětí, že pro ně už to není vůbec důležité – někdy se píší s háčkem, jindy bez něj, asi podle toho, jak se právě probudí.

Když jsem si prohlížel obrázky Trhových Svin, kde jsem bohužel nikdy nebyl, říkal jsem si, jaká to idyla. To má ten pan Štifter štěstí, že žije právě tam. Ale jak už to bývá, první dojmy mohou být mylné.

Já už jsem doma v Českých Budějovicích, do Trhových Svinů se ale vracíme – funguje tam určitý magnetismus. Když jsou někde pohřbení vaši předci ve vrstvách starých pět nebo 700 let, je těžké to nevnímat a úplně opustit. A Sviny mají skutečně své kouzlo: je to brána do Novohradských hor, se zachovalou historickou zástavbou, památkami, skvělými lidmi a krásnou krajinou. Místo, ze kterého lidé neutíkají, protože je tam práce, a mým úkolem v posledních letech je pomáhat zdejší kultuře – organizujeme tam třeba literární festival Svinenské čtení, který do města zavedl Alenu Mornštajnovou, Karin Lednickou nebo Aleše Palána, vymýšlíme nové naučné stezky, setkávám se s pamětníky a sepisuji jejich příběhy.

Vaše romány či turistické průvodce svého druhu, možná lépe průvodci lokální minulostí a současností, jsou spojena zejména s Trhovými Sviny…

Teď v květnu vydává nakladatelství Vyšehrad moji novou knihu Krajina roztavených zvonů, ta se tady odehrává. Objevil jsem příběh lékaře, který na počátku 30. let 19. století trochu zazmatkoval, když do jižních Čech dorazila cholera – nevěděl, jak se léčí, byla to nová, dosud nepoznaná nemoc, a tak se zavřel doma. Když léčit nedovedu, tak co bych se o to pokoušel… Tenhle příběh jsem zakomponoval do knížky, která je vystavěná jako román v sedmi obrazech. Sedm generací jedné rodiny, každá generace v jednom textu, celkem více než 200 let jedné rodiny. Jinak nedávno vyšla knížka s názvem Já tě musím uškrtiti, což je průvodce kriminálními delikty a různými aférami v Trhových Svinech na konci 19. století, zasazený do jednotlivých domů. Pokud si tenhle kraj chcete projít, doporučuji taky knížku Za tichem, vyjde v březnu v nakladatelství Motto a nabízí pohled do tichých míst v tomhle koutu země, kde to mám úplně nejradši.

Pojďme si popovídat o vaší práci místního historika a kronikáře. Kolik knih věnovaných právě tomuto tématu jste napsal a co od nich mohou jejich čtenáři očekávat?

Zdejšímu regionu se věnuje asi desítka knih, ale není v běžné distribuci, protože si je výhradně prodává svinenské Kulturní a informační centrum. Nakonec cílí hlavně na místního čtenáře. S ředitelem budějovického archivu Danielem Kovářem jsme vydali alba starých svinenských pohlednic a fotografií, společně tvoříme edici NADOHLED, to jsou příběhy okolních vesniček, vydal jsem taky několik knih, věnovaných Karlu Hlubučkovi – významné osobnosti kraje, od 30. let dokumentoval zdejší památky, zvyky, pověsti a řemesla a komunisté ho v roce 1958 zničili ve vykonstruovaném procesu. Svým způsobem na něj navazuji – také se setkávám se zdejšími osmdesátníky, devadesátníky a ptám se, jaké to tenkrát bylo. Tak vznikla knížka Svinenské století, ke které letos přidáme druhý díl: rozhovory s místními lidmi, kteří dávají historii lidský rozměr. Doplňujeme oficiální dějiny – říkáme, jak zde prožívali lidé 20. století a jak ho vnímali.

Já znám více okolí Nové Bystřice, Novohradsko a třeba Slavonice, které leží celkem nedaleko, ale kdyby mne můj cestovatelský duch někdy přemlouval, abych navštívil Trhové Sviny, nejdříve bych se ho zeptal, tak jako nyní vás, proč bych měl vlastně jezdit právě tam.

Okolní krajina je zádumčivá a turisty zatím málo zasažená – to je taky důvod, proč se tam rád vracím a je mi tam dobře – když se člověk vydá po zdejších naučných stezkách, bývá na nich většinou úplně sám. Řekl bych, že jsme pro Sviny objevili spoustu skrytých příběhů, které stojí za to objevit, ať už to jsou osudy místních hříšníků za starého Rakouska, nebo stopy dětství Emila Háchy – protektorátního prezidenta, který se tady v roce 1872 narodil. Spojili jsme místa, která souvisí s jeho životem, do vycházkové trasy. Kdybyste se zdržel déle, poznáte mechanismy maloměsta: mám rád to, jak se tady všichni znají, na ulici se pozdraví, něco si řeknou.

Vaše romány Kathy a Sběratel sněhu, které se dočkaly oprávněného čtenářského zájmu, vycházejí z vašeho rodinného příběhu. Smím se tedy zeptat, co se tehdy doopravdy přihodilo?

Kathy je příběh mojí babičky Kateřiny Stifterové, Češky, která se před válkou provdala za budějovického Němce. Tragédie jednoho manželství na konci války. Sběratel sněhu na Kathy navazuje, protože je vystavěný na jiném osudu z naší širší rodiny – babičku Kathy vyhnali Rusové z bytu a obrali o veškerý majetek, skončila v lágru pro smíšená manželství. Ve Sběrateli sněhu žena v podobné situaci zamkne barák, dojde k řece a utopí se se svým synem, protože lágr bere jako ponížení; raději se zabije. A ten kluk, kterému nedovolí ochutnat život, ten dvouletý Josef, je hlavním hrdinou mého románu. Bylo mi ho líto, chtěl jsem, aby něco prožil, aby jeho příběh neskončil ve studené vodě.

Zmínili jsme na začátku Adalberta Stiftera, který pocházel z Horní Plané a větší část prožil v Linci. Za jeho časů ovšem patřilo jeho rodiště do Rakouska, jak se tehdy říkalo. Vy to tam máte, co by kamenem dohodil. Jaké jsou v současnosti ty sousedské vztahy a rozvíjí se mezi „námi a jimi“ třeba kulturní spolupráce?

Největší kulturní spolupráce se právě prokopává, a to je dálnice na Linec. Znovu se tak propojují Budějovice s Lincem, jako to bylo v první polovině 19. století, kdy z jednoho města do druhého táhla lidi, zboží a služby koněspřežka. Budějovice byly vždycky o trochu víc orientované na Linec než na Prahu a myslím, že tohle, samozřejmě v aktualizaci 21. století, obnoví dálnice. Jenom už se nebude jezdit dva dny, ale kolem 40 minut. Znamená to úplně nové možnosti ve všech směrech, kulturu nevyjímaje. My se dnes sem tam potkáváme s rakouskými nebo německými kolegy – o rozvoj literárních vztahů v našem přeshraničním prostoru se stará především spolek Šumava Litera.

Jen tak spíše žertovně se optám na záležitost, která skutečně bytostně vzněcuje vášně části obyvatelstva. Nemějte obavy, nebudu se ptát na ty skutečně podstatné věci, které naši společnost ovšem také rozdělují a budí vášně. Jezdíte nakupovat do Rakous? Vždy tam bylo dráž než u nás, ale možná je to nyní jiné.

Cíleně tam nejezdíme, spíš jen ve chvíli, kdy trávíme dovolenou na Bližší Lhotě u Horní Plané, tam se vracíme každoročně a je to odtud do rakouských obchodů skutečně kousek. Ale rád bych měl rakouskou samoobsluhu za rohem i v Budějovicích.

A když už jsme zmínili to Rakousko, tedy zahraničí. Jaké máte rád třeba současné zahraniční autory? A aby nebyli smutní našinci, zeptám se i na to, jestli sledujete naši současnou literární scénu a zdalipak byste třeba mohl na někoho, kdo vás zaujal, upozornit.

Právě čtu Lincolnovu dálnici – Amor Towles patří mezi mé nejmilejší zahraniční autory, jeho Pravidla zdvořilosti nebo Gentleman v Moskvě mě neskutečně bavily. Jinak letos vyjde nový román Jirkovi Hájíčkovi, na ten se moc těším.

A jaké jsou vaše současné tvůrčí úmysly, záměry, počiny?

V letošním roce vyjde několik knih, které jsem psal v posledních dvou letech: v březnu průvodce tichem Novohradských Hor, v květnu Krajina roztavených zvonů, tu oficiálně zahájíme na Světě knihy, a v létě knížky rozhovorů s pamětníky z Trhových Svinů a sousedního Petříkova. Myslím, že letos skoro nic nenapíšu, letos budu víc sklízet, než sázet a pěstovat. Přijeďte v létě na Svinenské čtení, začínáme 22. července, v tom týdnu budeme besedovat třeba s Viktorií Hanišovou, Ondřejem Hüblem, Lídou Kábrtovou nebo Jiřím Šestákem.

Vložil: Jiří Kačur