RECENZE Nové vydání Záhady Modrého vlaku. Ač se topila ve smutku, Agatha Christie předvedla mistrovství
22.02.2022
Foto: Se svolením PlayBuzz
Popisek: Agatha Christie
The Mystery of the Blue Train, jak zní původní název knihy z roku 1928, vznikal v bolestech. Spisovatelce zemřela matka, rozpadalo se jí manželství a docházely peníze. Ke všemu zlému přistoupila s vervou sobě vlastní. Ač nechtěla, musela se vypsat.
Ať už to bylo jakkoli, Záhadu Modrého vlaku nestavěla na piedestal. Nevěřila, že by se román s Herculem Poirotem mohl chytit. Spletla se. Kniha se prodávala výborně. V České republice jde mimochodem už o čtvrté vydání (1999, 2009, 2016 v souhrnné edici a konečně v prosinci 2021 s dotiskem v lednu 2022). K dostatečně představené knize nezbývá než přidat, proč je vlastně tak dobrá.
Motivy cestování jsou u famózní Britky známé z děl Cestující do Frankfurtu, Smrt na Nilu nebo Vražda v Orient-expresu. První zmíněná se řadí na okraj tvorby. Byla poznamenána především vyšší věkem a chyběl jí spád. Zbylé dvě není třeba představovat, jde o vrcholná díla z let 1934 a 1937.
Záhada Modrého vlaku těmto klasikám předcházela.
Vražda atraktivní dívky během jízdy luxusní soupravy, motivovaná snad loupeží, láskou či nenávistí. V Záhadě Modrého vlaku rozplétá výstřední Hercule Poirot další zapeklitý případ. Musí odhalit falešné existence, falešné city i pokřivené vztahy. A také zachránit nevinnou, vnímavou bytost, která navíc zažila své první milostné vzplanutí. Jak však už bylo dokázáno mnohokrát, a i díky tomu se díla Agathy Christie dodnes těší takové oblibě, na malé šedé buňky svérázného belgického detektiva si žádný zločinec nepřijde.
Foto: Zdeněk Svoboda, KrajskeListy.cz
Pro ty, kteří čtou hodně, je román poutavý především z hlediska kompozice.
Ta, která nastavila mantinely žánru
Pokud bych si vybavil významné spisovatele žánru, třeba Nesba, Bryndzu, Huntera, Chandlera, ale taky Rowlingovou, Castillo nebo Camillu Läckberg, ti se vždy snaží vtisknout punc svým ústředním postavám. Nepamatuji, že by Ken Follett netvaroval hrdiny triptychu Pilíře země, Na věky věků a Ohnivý sloup, nemyslím, že by Harry Hole byl netypický, nedokážu přejít Loučení s Lennoxem Chandlera, aniž bych Marlowa nespojil s norským hudebníkem. A tak dále.
Agatha Christie na to šla úplně jinak. Knihu rozřízla do šestatřiceti kapitol, pečlivě nazvaných, odpovídajících ději a vydala se představovat. V první třetině snad všechny aktéry vyjma toho nejpodstatnějšího. Jistě, onoho mužíka s hůlkou, důvtipem a šarmem. A taky muže, který když hovoří, slyším Jaromíra Medunu a Petra Kostku.
Na záhadu Modrého vlaku jsem se těšil už jen pro další bravurní grafické zpracování Kateřiny Stárkové. Její rukopis je znát. Samotná četba byla mana, rozkoš. Autorka sice trpěla, snažila se nemyslet na problémy, nechtělo se jí psát, ale zachovala se jako rutinérka. Dokončila další z řady detektivních příběhů s bravurou sobě vlastní. Finále, jež odhalilo motiv, jsem musel číst dvakrát. Napoprvé jsem ho zkrátka nepochopil, a to jsem četl fakt poctivě. Až tak, že jsem objevil dvě absentující čárky ve větách.
Naprostá drobnost, žádná vada na kráse.
Edici Kalibr (Euromedia Group) jsem chválil nesčetněkrát. Vybírá si nejen klasiku, ale i senzační epigony (především Sophie Hannah) a současnou prózu (Goffa, Follett).
Četba par excellence.
Vložil: Zdeněk Svoboda