Nejde o to, jak padáte, ale jak se znovu postavíte, říká Mr. metal baryton Blaze Bayley. Nezapomenutelní Marka Dobeše

Legendární britský metalový zpěvák a skladatel Blaze Baley navštívil Prahu mnohokrát, pro mne ale byla rozhodující jeho návštěva za účelem vzniku DVD Blaze Bayley – Live In Prague 2014 (Soundtracks Of My Life Tour). Celý projekt probíhal v našem produkčním studiu Alfedus a DVD obsahuje dohromady třicet nahrávek, jde o záznam živých vystoupení a dva zcela nové songy. Celá kompilace je jakýmsi završením třiceti let zpěvákovy kariéry.

Blaze Bayley je britský heavymetalový zpěvák, který se proslavil jako frontman kapely Wolfsbane a také díky svému působení v legendární skupině Iron Maiden. Následně vykročil na sólovou dráhu. Narodil se 29. května 1963 v Birminghamu v Anglii a svou kariéru začal v 80. letech. Postupně se stal jednou z výrazných osobností na metalové scéně. Kapela Wolfsbane vznikla v roce 1984. Vydali několik alb, přičemž jedním z nejvýznamnějších bylo Live Fast, Die Fast.

O deset let později, v roce 1994, se Blaze Bayley stal zpěvákem Iron Maiden, když nahradil Bruce Dickinsona. Během svého působení ve skupině nahrál dvě alba, The X Factor (1995) a Virtual XI (1998). Jeho hlubší a operně laděný hlas byl výrazným kontrastem k vysokému vokálnímu rozsahu Dickinsona. Po odchodu z Iron Maiden v roce 1999 se Blaze vydal na sólovou dráhu. Pod názvem Blaze a později Blaze Bayley vydal řadu alb, která se vyznačují těžkými riffy, osobními tématy a introspektivními texty. Mezi významná patří Silicon Messiah (2000), The Man Who Would Not Die (2008) a War Within Me (2021).

Dne 25. března 2023 prodělal Blaze infarkt. Fans vzkázal, že mu chybí a těší se, až se s nimi znovu setká po zotavení. Což se stalo, a tento rozhovor tedy nebude jen ohlédnutím za spoluprací s velkou osobností metalového žánru, ale i příslibem mnoha koncertních zážitků do budoucna. Klidně i podobných těm, které jsem zažil já, protože Blaze se fanoušků nestraní.  

„Budu stát tady! Po větší část show! Chci být svým fans co nejblíž!“
„Ale Blaze, to je na hraně pódia. Točíme živák a –“
Nenechá mě domluvit.
„Chci se dotýkat svých fans!“
„No právě. Co když tě někdo z nich strhne? Není to riziko, být většinu času až úplně na hraně?“
„Na to se nemohu ohlížet. Já musím stát na hraně. I am metal!“

Rezignuji. Kdybych věděl, že tuhle větu uslyším při různé příležitosti ještě několikrát, rezignoval bych mnohem dřív. Blaze Bayley je prostě metal. Vidí se tak a já mám tu čest režírovat živý koncert pro připravované DVD k 30 letům jeho blazeovitosti. Takže budu držet hubu a krok, rozhoduji se. To ještě netuším, že s Blazem se krok držet nedá.

Den 0

Setkávám se s Blazem spolu s kameramanem v lobby hotelu blízko pražského Anděla. Máme natáčet rozhovor a prostřihy do bonusových materiálů. Poprchává, chlad mi zalézá pod mikinou utemovanou bundu. Blaze je jen ve stylové dělnické košili bez rukávů. Nechal si jí vyrobit limitovaný počet kusů speciálně kvůli výročnímu turné.

„Blazi, neměl by sis vzít bundu? Možná bude pršet.“
„I am metal!“
„OK.“

Vezmeme to dvanáctkou načerno na Malostranskou a překročíme Vltavu, abychom se postavili před Rudolfinum. Je odtamtud supervýhled na Pražský hrad. Blaze bez přestávky odpovídá na první otázku půl hodiny. Následuje otázka druhá, třetí, pak je přestanu počítat. Je mi trochu zima. Blaze jede jak pila motorovka. Přečtete si jeho slova v úplnosti níže, ale pro netrpělivé z vás mám shrnutí zde, hned.

Fans (má ty nejloajálnější na světě), cestování (není turista, a tak prdí na památky, zajímá ho jedině, jak vypadá pódium a světelný park nad ním), černé ponožky (má jeden pár v požadavcích na pořadatele každého koncertu, ale snad ještě nikdy je nedostal a prát si nemůže, vždyť spí každou noc v jiném hotelu), nejbizarnější koncertní zážitek (když pořadateli koncertu odvezli pro neplacení agregát a on na zrušeném koncertě zazpíval svým fans A capella).

Mimochodem, tuhle historku znám. Odehrála se v Česku. Blaze se tehdy rozhodl, že nenechá své fans na holičkách, vylezl si v občerstvovacím stanu na stoly a z tohoto improvizovaného pódia zapěl několik pecek zcela bez doprovodu. A jsme zase u fanoušků.  Pro Blazeho jsou evidentně alfou a omegou.

Den D

Na plac Rock Café jsme s Alfedus Music umístili sedm kamer, z toho jednu na jízdě přes celou šířku sálu. Kdyby začalo hořet, ukáže se, kdo je metal a kdo už ne. Ha, taky jsem se tím nakazil. Blaze stojí na hraně pódia, drátěné rošty se pod ním unaveně prohýbají a on se doslova hýčká s nataženýma rukama lidí pod sebou. Blaze je ve svém živlu. Intenzita doslova prýští nejen z hlasu, ale i z pohybů. Doprovodná kapela Absolva, složená z o desítky let mladších muzikantů, mu sekunduje naknop. Kdyby byli o pár let starší, nestačili by. Nekuřák a střídmý kalič Blaze je v kondici.

Za více než dvouhodinovou show nesleze z pódia a po většinu času na něm prošlapává cestičku v drátěných roštech hrany pódia. Návštěvníci ho nejen nestrhnou, naopak mají co dělat, aby jeho nápor vydrželi. Když mu nestačí burcovat je výkřiky, přidá pravačku, ale i to je mu málo. Začne fans pod pódiem chytat za hlavy, jako když fanatický kazatel vyhání ďábla. Pak ohlásí, že není jako nejmenovaní kolegové a nezavře se v šatně. Ne, nepůjde se ani vysprchovat, bude stát v předsálí, a každý, kdo požádá, dostane podpis. Stane se. Je jedno jestli jste si koupili desku, tričko nebo jen šlohli ze zdi plakát. Dostanete unterschrift a fotku, na které vám Blaze trhá hlavu s fanatismem sobě vlastním.

Den třetí

Následující den do Brna s Blazem nejedu. Dokončuji reklamu na holicí strojky, zaprodal jsem se konzumu, nejsem dost metal. Ale na cestu do Jablonce den třetí CZ části turné se připojuji.

Den X

Teď se mačkám s muzikanty z doprovodné kapely na zadním sedadle a překonávám silou vůle dotírající spánek. Bubeník a basák, každý z jedné strany, mají na skle přilepené polštáře, ukradené z hotelu, a spokojeně do nich funí. Nikoli však Blaze. Střídavě sleduje DVDčko a střídavě naviguje řidiče. Je to nutnost, vůz si pronajali v Británii a volant je na pravé straně. Kdybych neměl smlouvu se Satanem, Belzebubem a Mastemou, byla by ve mně malá dušička. Takhle jsem ale v klidu. Jsme metal.

Blaze sleduje na kruhových objezdech ostražitě vozovku zpod brejliček, utajených po většinu dne kdesi v útrobách malé červené brašny, a popíjí mléko z velké plastové lahve. Nemusíte být opilé, nezodpovědné jelito, abyste byli dost metal. To Blaze odlišuje od mnoha – nejen českých – heavy metalových hudebníků.

Tenhle chlápek je koncentrovaný profesionál. A nezapře v sobě Brita, který má na vše lety prověřený rutinovaný systém. Vezměte si jen jeho teorii lžíce. Lze s ní otevřít láhev piva, když chybí otvírák, pojídat jeho oblíbenou česnečku sáčkovku, která nesmí chybět před žádným koncertem, šermovat s ní na osvětlovače, když na pódiu diktuje spoty, a podobně. Znám Blaze už od doby, kdy ho společník z naší firmy Alfedus pozval jako hosta na křest alba skupiny Seven Honzy Kirka Běhunka. Přesto jsem zvědav, jestli bude v Jablonci koncert stejně intenzivní, když tu místo sedmi kamer točí prostřihy pouze jediná. Ale Blaze nezklame sebe ani fans.

Koncert má snad ještě větší páru, Blaze opět podepisuje do ranních hodin a opět trhá hlavy věrným fans. Pak mi představuje své ultravěrné z domácí divize. Vyznačují se speciálními tričky s dvěma protilehlými B. Blaze jim právě líčí, že být metal znamená na rozdíl od rocku nehrát, jak vás napadne, ale striktně dbát na čistotu výrazu. Vzpomenu si na Queen. Chci oponovat, ale pak mi na mysli vytane Killer Queen, jedna z prvních metalových písní historie, a námitku polknu. Navíc má Blaze v ruce pořád tu zatracenou lžíci.

Den poslední

Rožnov pod Radhoštěm nás přivítá opulentním cateringem, jídla je tu přetlak a lednička narvaná hned dvěma druhy piv. Myslelo se i na to nealkoholické pro řidiče. Blaze se tu cítí jako doma.

Tradiční partner Alfedus Music, místní organizátor koncertu Aleš Luchesi evidentně patří k těm ultravěrným. Světla jsou doplněna poprvé o pohyblivé hlavy, na místě je další parta filmařů, kteří nám mají dodat záběry do bonusových materiálů, a snad jediné, co chybí, jsou černé ponožky. Sáhnu do kamerbatohu a dám Blazeovi jedny ze svých. Je na nich Homer Simpson s hořící kytarou a nevydat je, měl bych výčitky svědomí.

Koncert se vyznačuje snad ještě výraznější energií, než ty předchozí. Možná je za tím i konkurenční boj doprovodné Blazeovy skupiny, která při pohledu na Iron Maiden revival tak trochu naznačuje, že kopírování zabíjí hudbu. Ať tak či onak, vítězem je publikum. Další dvě nadupané hodiny a Blaze už se zase podepisuje. I sem přijeli jeho hardcoráři. Možná proto, aby mi jeden z nich do kamery ukázal kérku dvojitého B nad prsní bradavkou.

Když pak nenaloženost Blazeho doprovodné skupiny omlouvám jejich únavou z dlouhého turné, dostane se mi poprvé pokárání od jeho Blazeovitosti.
„Tohle už nikdy neříkej. My nemůžeme být unavení. My jsme metal!“

Pak dá Blaze organizátorovi koncertu svou propocenou košili s krátkými rukávy. A už se soukáme do britmobilu.

Jsem utahaný, muzikanti tahají kradené polštáře, ale já si umiňuji, že neusnu. Že udržím hlavu s pohledem na silnici stejně jako Blaze na sedadle přede mnou. Těsně před Prahou mě to ale přemůže. Proberu se s trhnutím vozu na hranici Vršovic. Je kolem páté a vyhazují mě před naším studiem Alfedus.

Vysoukám se z auta, doprovodná kapela se srdečně loučí, za těch pár dní jsme se sžili. Pak na mě na noční ulici pohlédne vážným pohledem Blaze.
„Jestli to DVDčko nesestříháte naprosto skvěle, urvu ti osobně hlavu!“

Zasalutuji zadním světlům auta a jdu tahat do počítače data. Blaze a spol. jedou ranním svítáním vstříc hotelu v Ústí, a pak dál přes hranice šířit poselství své víry. Přesvědčili mě.
Blaze je metal.

 

Blaze Bayley s Markem Dobešem při přípravě rozhovoru pro bonusovou sekci DVD Live in Prague 2024

Zpět k rozhovoru pro bonusovou sekci DVD. Stojíme kousek od Rudolfina, kde výhled s Pražským hradem v pozadí zaručuje i vizuální zážitek. Blaze si hladí holou lebku.

Jsou moje vlasy v pořádku?
Jsou nádherné, Blazi. Připraven na natáčení? Pojďme na to.

Jak jsi koncipoval živák Blaze Bayley – Live In Prague 2014 (Soundtracks Of My Life Tour)?

Dal jsem dohromady třicet písní, které patří mezi mé oblíbené, a sestavil z nich živé vystoupení, plus dvě úplně nové skladby a několik dalších, které už vyšly, ale byly hůře dostupné. Ty jsem spojil dohromady na svém novém CD a nazval ho Soundtracks of My Life neboli Hudba mého života, protože mám už z minula pecku s názvem Soundtrack of My Life. Ta pojednává o lásce k hudbě a o tom, jak si všichni spojujeme různé části svého života s naší oblíbenou muzikou, takže se zdálo vhodné oslavit třicet let od chvíle, kdy jsem začal zpívat. Pamatuji si svůj první koncert v roce 1984, a od té doby je to dlouhá cesta. Začal jsem s tím snem, a dostat se až sem je pro mě skoro neuvěřitelné.

Těch třicet věcí tedy jde skrz celou tvou kariéru?

Jsou to všechno skladby, které opravdu rád hraji naživo během let, většinou z mých sólových alb, a ano, funguje to velmi dobře. Na turné v Brazílii jsme začali a měl jsem tam třiatřicet koncertů, a v Evropě mě čeká dalších třice tři. Chtěl jsem udělat DVD, které by opravdu zachytilo tuhle sadu písní, protože si myslím, že na každém turné je něco jiného – jiný seznam skladeb, jiná atmosféra, někdy i jiní hudebníci. A já chtěl zkusit zachytit soubor pecek z CDčka Soundtracks of My Life na DVD. Říkal jsem si, že miluji Českou republiku. Jezdím sem tak často a mám tu tolik věrných fanoušků, že by to bylo skvělé místo pro natočení DVD, které by doprovázelo Soundtracks of My Life. A to je to, co se právě děje.

Zmínils fans, ty s nimi máš skvělý vztah ale prakticky všude na světě, nejen v Praze.

Pro mě jsou fanoušci naprosto zásadní, protože jsem úplně nezávislý. Nemám žádnou velkou nahrávací smlouvu, už mnoho let ne, takže jediní, kdo mě podporují, jsou moji přátelé, rodina a fanoušci. Když si moji fanoušci koupí mé CD nebo tričko, peníze jdou přímo mně, ne nějaké velké společnosti, která by mi pak dala jen malou část. To je důvod, proč je to opravdu jiné. Nemám rád, když si někdo myslí, že je důležitější než fanoušci. Pro mě jsou fanoušci tou nejdůležitější součástí hudby. Mám v životě obrovské štěstí, že mám po celém světě neuvěřitelně věrné fans. Nejsem velký, významný umělec, jsem malý umělec, ale jsem úplně nezávislý a dělám si věci po svém.

Jak je pro tebe nezávislost důležitá?

Hraji s hudebníky, které si sám vyberu, mám takový vizuální styl, jaký chci, a dělám hudbu, kterou chci. Nemusím poslouchat nikoho jiného, což je opravdu vzácná a cenná věc. Ještě k těm fans. Cítím se proto velmi privilegovaný, že mám podporu svých fanoušků. Když někdo neprojevuje úctu mým fanouškům a chová se k nim, jako by na nich nezáleželo, docela mě to rozčílí. Fanoušci jsou podle mě poslední lidé na světě, které by bylo možné považovat za hloupé. Poslouchají hudbu, sami se rozhodují, co si koupí a koho budou podporovat. Dříve byla hudební branže plná reklam a marketingu, kdy se říkalo, jak je nějaká kapela skvělá, ale po koupi desky člověk zjistil, že to tak není. Dnes je to jiný svět, a proto jsou fanoušci pro mě velmi důležití.

Vzájemná loajalita mezi tebou a fans je pověstná…

Nechci být velká superhvězda. Jsem kultovní umělec. Velmi malý. Moc lidí o mně neví. Ale mám neuvěřitelně loajální fanoušky. A ti, kteří o mně vědí, mě podporují. Jsem schopen dělat hudbu, kterou dělám, protože mám tu úžasnou loajální podporu od nejúžasnějších fanoušků, které si kdo může přát.

Tvé postkoncertní podepisovací maratony jsou pověstné.

Po většině svých koncertů se snažím podepisovat fanouškům a fotit se s nimi, abych jim poděkoval za jejich podporu. Nepodepisuji jen tehdy, když jsem opravdu nemocný a musím si odpočinout, aby to neohrozilo celé turné, nebo když mám hned po koncertu let a musím odejít přímo na letiště. Jinak podepisuji vždy, a nezáleží na tom, kolik lidí tam je. V Brazílii jsem měl koncert se sedmi sty fanoušky a podepsal jsem se každému. Jednou jsem zažil, že mě bezpečnostní služba vyháněla z prostoru a poslala fanoušky ven. Nakonec jsem se ocitl na ulici v propoceném oblečení z pódia a podepisoval tam. To mě tak naštvalo, že jsem si slíbil, že se do toho místa už nikdy nevrátím, protože se tam zachovali k fanouškům velmi špatně.

Nakolik bylo naše společné natáčení DVDčka odlišné od obvyklého koncertního výkonu?

Na turné Soundtracks of My Life je díky třiceti písním na albu možné hodně měnit setlist. Začal jsem o Vánocích v Brazílii, jak jsem říkal, kde jsem měl třiatřicet koncertů, a teď jsem v Evropě, kde mám také třicet tři vlastních vystoupení. Na konci roku mě čekají ještě festivaly a další koncerty. Toto turné je pro mě nejzábavnější a nejméně stresující ze všech, co jsem kdy dělal. Reakce fanoušků byly úžasné, lepší než kdykoli předtím. Při natáčení bonusového materiálu pro DVD jsem měl konečně čas prozkoumat Prahu. Obvykle sem přijíždím pozdě, vidím město jen z auta nebo z taxíku, když jedu do hotelu nebo na koncert. Tentokrát jsme se procházeli po městě, jezdili tramvajemi, a bylo to opravdu skvělé. Česká republika pro mě byla vždy druhým domovem díky fanouškům a přátelům, kteří mě podporovali od doby, co jsem opustil Iron Maiden.

Jak pracuješ se sociálními sítěmi?

Spravuji si svůj Facebook většinou sám, někdy mi pomáhá manažer Mark Appleton, hlavně pokud je potřeba urgentně reagovat, například na nabídku koncertu. Dvě věci, které vždy žádám v hotelu, jsou čistota a Wi-Fi, abych mohl komunikovat s fanoušky a rodinou. Před každým koncertem se snažím udělat selfie před místem, aby fanoušci, kteří tam nikdy nebyli, věděli, jak to vypadá. Žijeme v novém světě a s pomocí Facebooku, mého webu www.blazebayley.net a dalšími nástroji mohu být ve spojení s fanoušky přímo.

Jsi i na dalších platformách?

Na Instagramu nejsem moc aktivní, nejsem v časopisech, novinách ani téměř vůbec v televizi. Moje videa najdete pouze na YouTube. Lidé se o mně dozvídají hlavně přes Facebook a internet, ne proto, že bych byl všude vidět. Jsem tedy spíš kultovní umělec, velmi malý, ale je skvělé být v přímém kontaktu s fanoušky tak často. Jsem teď úplně nezávislý, sólový umělec a spolupracuji s různými hudebníky.

S kým hraješ na DVD?

Kapela, se kterou jsem na tomto evropském turné, pochází částečně z bývalé party Fury UK. Podpořili mě několikrát jako předskokani Blaze Bayley Band a vždy jsme si rozuměli. Když jsem hledal hudebníky na toto turné, oslovil jsem Chrise Appletona z Absolvy, což je jeho nová kapela s Martinem McNee a Danem Bate. Rozhodli jsme se vyzkoušet něco jiného, jet na turné s jednou kytarou a mírně upraveným aranžmá. Ukázalo se, že to funguje fantasticky. Reakce byly neuvěřitelné a moji věrní fanoušci si koncerty opravdu užili. Velkou výhodou je, že jsme všichni Britové, odlétáme ze stejného letiště, zkoušíme na stejném místě a jsme si blízko. Spolupráce s kluky z Absolvy byla úžasná a tohle turné patří mezi mé nejoblíbenější. Cítím se opravdu rozmazlený životem.

Jak to myslíš?

Když jsem na pódiu, jsem pohlcen okamžikem a energií. Snažím se zapojit své fanoušky, zpívat co nejlépe, vyprávět příběh textů svým hlasem a předávat temné, energické nebo pozitivní prvky písně. Zároveň se snažím, aby fanoušci na chvíli zapomněli na své starosti, byli přítomní, užili si koncert a dali si několik okamžiků svobody. Jsem kultovní umělec, a to mi vyhovuje. Nechci být obrovský a hrát každý večer na obřích koncertech. Užívám si místa, kde hraji, a mým cílem je se tam vracet a sdílet tyto vzácné chvíle se svými fanoušky. To mě opravdu pohání dál.

Když se ohlédneš, povedlo se ti splnit si svá předsevzetí?

Za třicet let kariéry jsem začínal s pouhým snem být zpěvákem v kapele. Pracoval jsem noční směny v hotelu, uklízel, vytíral zvratky na podlaze, dělal cokoli, co bylo potřeba. Pak jsem si řekl, co bych dělal, kdybych mohl dělat cokoli bez omezení, a odpověď byla jasná – stal bych se rockovým zpěvákem a objel bych svět na turné. Pokračoval jsem v tom snu, i když jsem nebyl dobrý zpěvák, ale zpívání jsem miloval. Nakonec se mi to povedlo – od nuly, od uklízení hotelu, až k tomu, že jsem byl součástí nejdůležitější heavymetalové kapely na světě, Iron Maiden.

Dny s Iron Maiden byly skvělé, ale už jsem to zažil. Teď jsem nejšťastnější, co jsem kdy byl se svou hudbou. Hraji pro různé publikum na různých místech a sdílím s nimi jedinečné chvíle. Hraji pro různé druhy publika na různých místech, hraji na festivalech, v malých a středních klubech. Jezdím po celé Jižní Americe a Evropě a je to něco, co si opravdu užívám. A z nějakého důvodu teď, po těch třiceti letech a všech těch věcech, které jsem udělal, albech Iron Maiden, albech Wolfsbane, mých sólových, se zdá, že lidé mají o mě větší zájem než kdy předtím. A to je opravdu skvělé, protože teď dělám věci úplně podle svých podmínek. A teď lidé říkají, že se jdou podívat na Blaze Baileyho, a opravdu při mně zůstávají, takže se cítím velmi šťastný a privilegovaný, že mám podporu tolika fanoušků.

Co je pro tebe na turné nejdůležitější z praktického hlediska?

Prádlo, toaletní papír, mýdlo, závěsy, horká voda, to všechno jsou věci, které mohou selhat, nebo je nedostanete, když jste na turné. V některých hotelech, když vstoupíte do pokoje, nemají mýdlo, v některých neuvěřitelně ani toaletní papír, v jiných prostě nemají závěsy na oknech a v některých jsou závěsy tak světlé, že to vypadá, jako by žádné neměli, takže vás chtějí probudit při východu slunce a prostě vás vyhodit.

A teď je tady další věc. Víte, že u hotelů musíte zkontrolovat koupelnu, jestli je všechno v pořádku. Mýdlo? Jo. Ručníky? Jo. Aha, tohle je luxus, vyhřívaná tyč na ručníky, to znamená, že když si dnes večer vyperu své věci, vyperu své koncertní oblečení, můžu to na to pověsit a do rána by to mělo být suché. A mýdlo ve sprše také, to mám raději, vypadá to, že ho doplňují častěji. Co to je? Aha, sprchová čepice. Nic extra. No, mám rád jednolůžkovou postel. Další věc? Jo, zásuvka je tam, skvělé, takže si můžu nabít svůj ipad, telefon, a tam je také jedna, to je výborné. Některá místa ani nemají minibar.

Takže pokoj bychom měli zkontrolován, co dál bys pro začínajícího rockera zdůraznil jako nezbytnost?

Velmi důležitá věc, kterou si vždy beru s sebou, je pořádný nůž a vidlička, ale pokud letím, vezmu si jen lžíci. Jen lžíci. A kupodivu, mohu ji vzít skoro všude a je to velmi užitečný nástroj. Lžíce, ale musí být kvalitní, a ten konec jejího držadla musí být dost tenký, aby se vešel do hrdla lahve vína, takže pokud nemáte vývrtku, nebo vám ji někdo vzal, můžete stále otevřít lahev vína a sníst svou polévku nebo cokoliv, co chcete. Takže to je velmi užitečné. Vždy se snažím najít dobrou kvalitu lžíce.

Co dál?

Některé hotely mají mýdlo, toaletní papír, horkou vodu, radiátory a tmavé závěsy, takže pokud potřebujete spát déle, můžete. A to je skvělé. Ale prádlo je vždy problém, na to vždy dojedete. Když jsem začínal, a myslím, že mnoha hudebníkům se to také stává, skončíte s pytlem smrdutého špinavého prádla. A nejhorší jsou ponožky. Takže buď musíte vzít obrovskou hromadu ponožek s sebou, nebo si koupit ponožky, když jste na cestách. A co se stalo od doby poslední recese, té velké recese, je, že skutečná cena ponožek klesla, takže teď jsou ponožky vlastně použitelné jednorázově.

Takže místo abych se snažil své ponožky prát a sušit a ráno je měl pořád mokré a páchnoucí, prostě si koupím nové. A pokud nemám možnost koupit si ponožky, dám to na Facebook svým fanouškům jako výzvu a řeknu: Prosím, přineste mi na koncert nějaké čisté černé ponožky, už jsem je vyčerpal. A lidé to dělají. Za to jim poskytnu extra velké obejmutí. Většina lidí ale to velké obejmutí nechce, nevím proč. Podstatné však je, že mi lidé nosí černé ponožky na koncert, a dokonce mi posílají zprávu na Facebook – Blazi, potřebuješ nějaké černé ponožky nebo fixku? Protože jsem také k tomu napsal, že mi došla fixka na podpisy.

Teď je moje taška, se kterou cestuji, velmi malá. Nemám hromady černých ponožek. Pokud nemohu vyprat své ponožky, protože hotel nemá horkou vodu, mýdlo nebo radiátor, prostě je vyhodím. Takže po celém světě je za mnou stopa páchnoucích černých mokrých ponožek. A protože mám prostě neuvěřitelné fanoušky, tak pokud někdy vydělám hodně peněz, pak plánuju udělat ponožky Blaze Bailey a rozdávat je fanouškům.

Ty jsi na DVD natočil v našem studiu dva videoklipy na zcela nové písně, které to jsou?

Píseň nazvanou One More Step, speciální akustickou verzi s kytaristou Thomasem Zwijsenem. Chtěl jsem udělat hudební video, ale chtěl jsem, aby v něm byli hlavně mí fanoušci, ne já. A tak jsem se rozhodl, že fanoušci natočí sami sebe, jak zpívají tu píseň. Pokusím se začlenit co nejvíce svých fanoušků do hudebního videa pro One More Step, kde reagují na refrén „screaming in my head, just take one more step“. Vybrali jsme pak z jejich videí, která nám zaslali úryvky, a co nejvíc jsme jich zahrnuli do toho videa.

Požádal jsem své fanoušky, aby si sami natočili, jak zpívají k nahrávce, abych je mohl synchronizovat a zahrnout do videa, a taky aby napsali slova vlastní rukou, ta slova, která zpívají, a drželi je proti kameře, když zpívají. Každý fanoušek tedy zvedne slovo, které zpívá, ve své vlastní rukopisné podobě a zpívá tato slova na kameru, pak jsou střihem spojeni se mnou a Thomasem, který mne doprovází u vás ve studiu Alfedus. Takto se realizovalo celé video.

Jako skládačka.

Ano, jako puzzle. Zpívám kousek, pak fanoušek zpívá dalších pár slov, pak další fanoušek dalších pár slov, pak zase zpívám pár slov, pak někdo jiný zpívá pár slov, protože moji fanoušci jsou mou podporou, a rád bych ve videu chtěl mít mnoho z nich, v dobrém kvalitním videu, na které by mohli být hrdí.

Můžeš ještě něco říci o tvých akustických spoluhráčích?

Jeden se jmenuje Thomas Zwijsen. Je z Nizozemska a hraje na klasickou kytaru. A druhá se jmenuje Anne Bakker. Je také z Nizozemska a hraje na housle. Oba jsou klasicky vyškolení, ale mají také zázemí v jazzu a různých hudebních stylech. Anne je velmi dobrá v improvizaci na housle. Dobrý pocit je pracovat s lidmi, kteří jsou stejně nadšení jako já ohledně hudby a cestování na turné. Typ cestování, který dělám, je velmi náročný. Ne každý to zvládne, ale my tři se dobře shodneme.

Jak jste se dali s Thomasem dohromady?

Thomas měl nápad požádat mě, abych vystoupil na jeho albu Nylon Maiden. Udělal několik speciálních aranžmá na klasickou kytaru mnoha populárních a zajímavých skladeb Iron Maiden a pracoval na písni The Clansman. Zeptal se mě, jestli bych to chtěl zkusit. Nuže, je to píseň, kterou mám už léta jako součást koncertů ve svém setu, ale měl jsem ji jen jednou šanci nahrát ve studiu s Iron Maiden, a od té doby jsem ji udělal stokrát.

Takže jsem si pomyslel, že to je dobrá příležitost, abych ji teď zazpíval se zkušeností a vášní někoho, kdo cítí svobodu. Takže jsem řekl, ano, v pořádku, přijdu a udělám to. A pak pracoval na další písni nazvané Soundtrack of My Life z mého alba Blood and Belief a opět se zeptal, že pokud máme ve studiu čas, zda to můžeme spolu zkusit? Řekl jsem, ano, pojďme na to. A vyšlo to opravdu dobře. Začali jsme si povídat a stali se přáteli, měli jsme hodně stejných nápadů ohledně hudby. Takže to fungovalo velmi dobře.

Ty ses na tvorbě The Clansman nějak autorsky podílel?

Ne, ne, vůbec ne. Napsal ji Steve Harris, ale je to něco, k čemu opravdu cítím blízký vztah. Zpíval jsem ji hodněkrát a pamatuji si první den, kdy Steve přišel na zkoušky a naučil mě tu píseň. Bylo to jen pár poznámek tužkou na kousku papíru a on to hrál na akustickou basu. Řekl, co si o tom myslíš? A mně se to líbilo. Měl jsem pár vlastních nápadů, které navrhl přidat, ale většinou to byly myšlenky Steva Harrise. Ale když zpívám o svobodě a klanech, často myslím na fanoušky heavy metalu a na to, jak nám, hudebníkům, berou nahrávací společnosti svobodu a okrádají fanoušky.

Protože v osmdesátých letech, když byl heavy metal tak populární, se velké nahrávací společnosti snažily vytáhnout z fanoušků každou jednu korunu za to samé v jiném obalu. A pro mě je to úplně špatně, nedali fanouškům žádnou hodnotu. A bez fanoušků heavy metalu neexistuje heavy metal. Ale teď jsme ve světě, kde heavy metal nezemřel, dosáhl jakési kultovní úrovně. A teď nezemře, už ne. Ale jediní, kdo to udrží naživu, jsou fanoušci. A proto cítím, že jako umělec mohu dělat to, co dělám, protože mám podporu svých fantastických fanoušků v České republice a na celém světě. A bez té podpory bych to nemohl dělat.

A navíc si pamatuješ jejich tváře. Oni byli opravdu překvapeni, že sis je pamatoval. Slyšel jsem, že si mezi sebou šeptali. On si mě po tolika letech pamatuje? Jak je to možné?

Když skládám a přemýšlím o tom, jak písničku zahrát naživo, vždy myslím na ty úžasné zážitky, které mám v Brně, Praze, Plzni a na všech těch místech a na festivalech, na kterých jsem hrál se Seven, a na neuvěřitelnou pohostinnost a bláznivosti českých fanoušků. A to mě opravdu inspiruje. Takže se snažím podepsat na každém koncertě.

Snažím se osobně poděkovat každému, kdo si koupí mé CD, a každému, kdo mě podporuje. A mnoho let se o to snažím a lidé říkají, že to není důležité. Říkali, že trávím příliš mnoho času nebo plýtvám časem s fanoušky. Nikdy jsem tomu nevěřil. A nevím, zda mám pravdu nebo ne, ale takto jsem se rozhodl to dělat. Myslím, že je to klíčové a dává vám to energii, protože se můžete soustředit.

Jak došlo k tomu, že jsi navštívil Nizozemsko, kde jste s Thomasem nahrávali?

Moje žena je z Belgie (nyní již bývalá – pozn. aut.) a byl jsem na rodinné dovolené na Vánoce, navštěvoval jsem tam rodinu a měl jsem jen jeden den, kdy jsem mohl jít do studia. Takže jsme si naplánovali, že to uděláme v ten den. Byl jsem velmi unavený a neměl jsem moc hlasu, ale všechno fungovalo opravdu, opravdu dobře.

One More Step už také dříve existovala v metalové podobě?

Ano, na albu King of Metal. Udělali jsme pro ni s Thomasem nové aranžmá. Chtěl jsem ji zkusit znovu, protože to bylo tak nové, když jsem ji dělal na King of Metal. Udělalo se tam samozřejmě to nejlepší, co jsem mohl, ale po mnoha přezpívání a turné a když jsem si na ni více zvykl, opravdu jsem cítil, že mohu něco přidat. Měl jsem další šanci ji nahrát, takže Thomas a já jsme pracovali na aranžmá s klasickou kytarou. Myslím, že to, jak to vyšlo, je opravdu skvělé. Slova se s klasickou kytarou stávají ještě důležitějšími. Vztah mezi hlasem a kytarou je velmi, velmi pěkný.

O čem v té písni vyprávíš?

Že jsem se snažil vyhnout pádu a nechtěl dopadnout jako zlomený muž. Nakonec jsem přece jen spadl. Tehdy jsem se naučil, že nezáleží na tom, jak padáte, ale na tom, jak se znovu postavíte. Může se zdát, že jsou před vámi tisíce a tisíce kroků, které je třeba udělat, a že to bude nemožné. Ale stačí soustředit se na ten jeden jediný krok, zapomenout na ostatní. Všechno, co můžete udělat, je udělat ještě jeden krok, prostě udělat ještě jeden krok. „Udělej ještě jeden krok, prostě udělej ještě jeden krok.“

Co Stealing Time, na to jsme také točili spolu videoklip…

Ano, další písní je Stealing Time, má speciální aranžmá, v němž hraje Anne Bakker na housle. To je pecka původně z mého alba Tenth Dimension. Nový koncept této písně je velmi atmosférický a velmi dobrý. A nemůžete uvěřit, že housle mohou znít tak agresivně. Je to velmi, velmi pěkné. Stealing Time, nebo Soundtrack Of My Life, je další. Je to první píseň, na které jsme společně pracovali s Thomasem. Ta se opravdu povedla. Máme o tom malé video na YouTube. Původně byla na desce Blood and Belief.

Hraješ i některé písně od Iron Maiden?

Ano, rád čas od času zahraju píseň, kterou jsem dlouho nedělal, z alb X-Factor nebo Virtual XI. Rád to vytáhnu a zkusím to znovu. Například Judgement of Heaven jsem nehrál už velmi dlouho, a pak ji nasadil. Thomas pro ni udělal speciální aranžmá, které skvěle funguje. Jsem nyní mnohem lepší zpěvák, než jsem byl před patnácti lety, když jsem byl v Iron Maiden. A zpívám to nyní podle mého názoru mnohem lépe než tehdy. A cítím, že bych mohl té písni vdechnout nový život teď, jak jsem tehdy nemohl.

Takže se snažíš stále zlepšovat?

Mám dnes jiný hlas a jsem vyspělejší ve svém přístupu ke zpěvu a méně agresivní. Takže se mi daří mnohem lépe vyprávět příběh písně. Rád proto dělám z těch dvou Iron Maiden alb věci, které jsem už dlouho nedělal. Ty písně, které mám nazpívané dost často, jsou The Clansman a občas Sign of the Cross, k tomu se samozřejmě vracím.

Získal jsi s akustickou hudbou nové publikum?

Myslím, že mám nějaké fanoušky, kteří by nepřišli na mou plnou metalovou show, ale vědí, kdo jsem. Takže se přijdou podívat na moje akustické vystoupení, a pak je to poprvé, co mě vidí naživo, a dostanou se do toho. Takže si myslím, že to je jedna část. Je to hrstka lidí a mnoho mých fanoušků je velmi podporujících. Vždy se snaží vzít své přátele nebo manželky či přítelkyně, aby mě s nimi viděli poprvé. A myslím, že pro některé z nich je snadnější říct, „je to akustické, pojď se na něj podívat“. A pak vidí, že to je pořád heavy metalový koncert, jen zahraný trochu jinak. A zdá se, že takto získávám nové fanoušky.

A pak si třeba koupí vaše EP Russian Holidays.

Chtěl jsem posunout tuto myšlenku o něco dále s klasickou kytarou a houslemi a udělat také pár nových písní. Mé kořeny jsou v heavy metalu, ale chtěl bych udělat i další akustické album. Ovšem záleží na fanoušcích. Pokud se jim tohle album líbí a říkají, že by rádi slyšeli více akustické práce, pak bych rád měl možnost to udělat.

Je tam i Sign of the Cross.

Sign of the Cross je jedna z éry Iron Maiden, kterou jsem dříve hrál na jejich desce The X Factor. Chtěl jsem to zkusit znovu a Thomas udělal speciální aranžmá, na kterém jsme společně pracovali, a zahrnuli jsme do něj housle. Je to jiné aranžmá a další verze písně, ale v něčem opravdu má velmi blízko k srdci a duši originálu.

Máš neuvěřitelně silný hlas. Jak se ti ho daří kontrolovat při akustickém vystoupení?

Myslím, že důležitou součástí akustického vystoupení pro mě je fakt, že dynamika mého hlasu má i velmi jemné části, nuance a intonace, ty pak rád vkládám do slov, a ta jsou lidem skutečně slyšitelná. Srozumitelnost se totiž často ztrácí, když hraji plný metal, protože v malých prostorech není vybavení dost dobré, aby se vokály dostaly kvalitně ven. Takže dostanete jen představu o písni a někdy nemohu vyprávět celý příběh.

Je příjemné mít možnost v akustickém prostředí zpívat hlasitě a agresivně, ale také jemně a emotivně a vyprávět celý příběh písně svým hlasem. A pokud angličtina není vaším mateřským jazykem, můžete si udělat přehled o tom, o čem zpívám, na základě způsobu, jakým to zpívám. U mnoha metalových show je to agresivnější a mnohem víc to tlačím, což mě baví a užívám si to, ale je to jiná stránka mé osoby. Takže je příjemné tyto písně vrátit zpět. Je to trochu podobné nahrávce písně.

Které země jsi s akustickým turné navštívil?

Byly to Belgie, Irsko, Anglie, Skotsko, Brazílie, Francie, Německo, Švýcarsko, další místa, kde jsem dosud hrál. Holandsko, Švédsko, Finsko, Austrálie, Nový Zéland, Dubaj, Itálie, Sardinie. Lidé se stále vyptávají, kde nás mohou vidět příště, takže se to stává stále větším a větším projektem.

Kde turné odstartovalo?

Začalo to v Holandsku. Udělali jsme velký vánoční festival v Belgii. Pak jsme hráli vánoční show v Holandsku. Poté jsme v lednu jeli do Brazílie a hráli jsme po celé Brazílii. A líbilo se jim to tak moc, akustické vystoupení, že nás znovu rezervovali na prosinec. Chtějí, abychom v prosinci udělali vícero show pro brazilské fanoušky. Takže to je velmi vzrušující.

Proč ses rozhodl DVD natočit se  společností Alfedus v Praze?

Miluji hudbu a každá jedna nahrávka představuje určitou část mého života, proto jsem je nazval Soundtracks of my life. Osobně si myslím, že tento spojuje nejen velmi rozmanité skladby, ale i hudebníky. A proč jsem se rozhodl právě pro Prahu? Praha mě okouzlila, rád se sem vracím, navíc se mi dobře spolupracuje s firmou Alfedus.

V České republice často hraješ s domácí kapelou Honzy „Kirka“ Běhunka, Seven, jaký je tvůj názor na ně?

Když jsem dělal s Paulem Di'Annem první turné v Rusku, byli Seven díky Alfedus Music naší podpůrnou kapelou. Část písně Russian Holiday je o tom turné, kdy Seven byli naší kapelou a všichni jsme spolu cestovali autobusem po Rusku. Znám je už mnoho let, pracoval jsem s nimi i dříve a měli jsme skvělý pracovní vztah. Je pro mě vždycky velká zábava setkávat se s těmi kluky a oni mě občas zvou na jejich koncerty jako hosta, což mi dává příležitost vystoupit před svými českými fanoušky, což bych normálně nemohl. Takže jsem jim velmi vděčný, že mě občas zvou do České republiky na vystoupení, protože někdy bych se prostě nemohl dostat a vystoupit pro české fanoušky. Je to velmi dobré, hodně mi pomohli a během let jsem si spolupráci se Seven opravdu užil. Je to skvělá parta hudebníků s opravdu skvělými nápady.

Poděkování: Richard “Harri” Harušťák (Rock & Pop), přepis https://turboscribe.ai/

Příště: Thomas Zwijsen & Anne Bakker

 

Vložil: Marek Dobeš

HP, Nezapomenutelní Marka Dobeše, Blaze Bayley,