RECENZE Trumpetista v Osvětimi. Literární opus člověka, jehož to, co zažil, pronásledovalo do smrti
16.05.2021
.jpg)
Foto: Hans van Dijk / Anefo - Nationaal Archief
Popisek: Lex van Weren v roce 1980
Na dálku chválím nakladatelství CPRESS a celou skupinu Albatros Media. Měl jsem ji dlouhodobě spojenou zejména s beletrií, krimi, knížkami pro děti. Tak nějak podvědomě. Poslední měsíce se však kormidlo jejich vydavatelské flotily otáčí dost zajímavým směrem.
a všechny tituly, o nichž mluvím, uvedu nejen recenzované vzpomínky Lexe van Werena, ale taky Cilčinu cestu, Tatéra z Osvětimi nebo autentický příběh české židovské dívky Se žlutou hvězdou v prázdném kupé. Znalci si okamžitě spojí Poláčkovu prózu, tohle je však jiné.
Tématika holocaustu dodnes láká, dráždí, snad i inspiruje. Proto je z mého pohledu velkým nedostatkem především to, že na zmíněných titulech nikterak neparticipuje Pražská židovská obec. Je hezké, když se tam údajně řeší pronájmy lepších autobusů, dělené účty u Spořitelny a ví bůh, co dalšího, ale přesah do povědomí je jedině díky literatuře, nikoli předraženým vstupům na památná místa. Recenzované vzpomínky tak vychází díky Nizozemskému literárnímu fondu.
Trumpetista Lex van Weren dokázal přežít Osvětim a současně pomoci jiným díky své jedinečné pozici v táborovém orchestru. Stal se očitým svědkem toho, jak válka deformuje člověka. Byl jedním z velkých hudebníků minulého století. V padesátých a šedesátých letech působil jako dirigent populárního orchestru Městského divadla v Amsterdamu. Mimo to mnoho let hrál na trubku pro rozhlas a televizi a velkou popularitu si získal svými představeními pro charitu. Van Weren přitom celá desetiletí mlčel o prožitých hrůzách.
Ty se až díky dlouhým rozhovorům s Dickem Waldem rozhodl zhmotnit a předat. Navzdory opakovanému tvrzení, že byl van Weren komplikovanou osobností, jde o svižnou a čistou knihu. Je kombinací prožitků, chronologicky postavených, končící absolutním zoufalstvím. Míním rozhovor s SS-Obersturmführerem (Konradem) Gemmekerkem, velitelem internačního tábora Westerborku, odkud se desítky tisíc Židů lifrovaly do vagonů na smrt. SS-Obersturmführer o tom samozřejmě nevěděl, jak řekl v rozhovoru, který vyšel v lednu roku 1982. Jeho slova jsou jen hořkou tečkou, to snad ani nemá smysl se jimi zabývat.
Co smysl má, je recepce van Werenových slov.
Projít lágry znamenalo ztratit člověka. Svou důstojnost. Jen si představte, dámy i pánové, že budete nazí poskakovat jako koníci před ožralými vojáky. Že budete lízat chodník s roztaženou zadnicí, do níž vás sem tam bouchnou, až omdlíte. Budete o hladu, žízniví, žádné mýdlo, když, tak z tuku zplynovaných. Že ode dneška budete pracovat tak, abyste byli do měsíce mrtví. Kdybyste náhodou tu otrockou práci pro německou filiálku IG Farben (například BASF) přežili, tak vás zplynují. Nebo zastřelí. Nebo pověsí. Kdyby někdo zpanikařil, postavíte opodál kapelu, která za zvuku bubnů spustí valčík An der schönen blauen Donau. Těch detailů, na nichž podobné knihy stojí, jsou stovky.
Lex van Weren (1920-1996) to ze sebe nedokázal dostat ani terapií, ani silnými prášky na spaní. Noční můry, podrážděnost, často neodůvodnitelná agrese, to byla jeho parketa. Stejně jako návrat do Polska, do Osvětimi, stejně jako pozorování Němců a snaha odpovědět, jak tohle mohli dělat. Žádné zadostiučinění nepřišlo, žádné odpuštění se nekonalo.
Kniha patří do žánru literatury faktu, byť je na CPRESSu v kategorii beletrie pro dospělé. Sluší jí vazba, věcně odpudivý obrázek (Petr Přenosil) na titulní straně, který musíte vnímat do detailu, abyste si všimli, co se na něm děje. Tleskám doporučení „číst od 14 let", stejně tak bezchybnému překladu Jany Lekkerkerkerové. Překládala také Hitlerovy ztracené sochy. Ze stylistického pohledu jsou věty krátké, úsečné, popisné. Ze sémantického pohledu stačí, abyste zkrátka někde zalistovali a prošli se tím vyhlazovacím táborem alespoň z tepla svého pokoje.
Strhující výpověď, skvělá kniha. Osmdesát pět procent.
Vložil: Zdeněk Svoboda