RECENZE Zásadní americký román vychází poprvé s úžasnými ilustracemi. Francis Scott Fitzgerald, Velký Gatsby
13.12.2018
Foto: repro / Youtube
Popisek: Obálka amerického vydání
Není vůbec žádným překvapením, že Francis Scott Fitzgerald, člen takzvané ztracené generace, vychází v nakladatelství Leda, jenž se soustředí dlouhé roky na jazyk. A tím nemyslíme pouze Fronkovy báječné slovníky, ale vesměs jazykovědu všeho druhu. My se ovšem nacházíme na poli beletrie, navíc poválečné (míněna tak zvaná Velká válka, která o svůj přídomek přišla hned 20 let po jejím skončení; stala se z ní ´jen´ První světová válka) , která hýbala nejen spisovateli a umělci, ale především národy. Ty roky po konci mocnářství a první světové války by šly charakterizovat jako doba, kdy neplatil zákon a snad ani pověstné desatero.
Deziluze, strach o život a následky války daly v Evropě dvacátých let minulého století formovat novým hnutím, přičemž asi tím vůbec nejsilnějším byl modernismus či poetismus. Okolo těchto spolků a žánrů, které se ostře vymezovaly vůči minulosti (můžeme sem zařadit nejen naturalismus, ale třeba i ten epicky strohý realismus), stály výrazné postavy. ´Jarkou´ Seifertem počínaje, Karlem Teigem konče. Byla to opravdu doba, kdy se Evropou potulovaly tisícovky lidí bez domova, bez budoucnosti a často i bez končetin. Obyvatelstvo dlouze čekalo na žně, jedla se řepa, vymačkávaly se brambory, které už beztak byly bez jakýchkoli živin. Děti umíraly na zastávkách a nádražích, když se snažily něco vyžebrat a nikdo často nepátral, zda někomu ty malé mrtvolky nechybí. Neplatil zákon a neplatilo desatero, dalo by se říci o době, kdy vznikala mohutná díla, navíc zesílená touhou po neznámu a citu pro lidské osudy.
Jmenujme soubor Čapkových třinácti balad Boží muka (1917) nebo o několik desítek let později Guernicu. My totiž nehovoříme pouze o letech Josefa Švejka, ale co se literární kategorie ztracené generace týká, tato plejáda literátů se věnovala svému poslání zejména v období mezi oběma světovými válkami.
Ať už to byl Francis Scott Fitzgerald, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1954 Ernest Hemingway, samostatně čnějící Henry Miller, ale opomenout bychom neměli ani kritické pohledy v oblasti rasové segregace, společenských a jiných vrstev: za všechny jmenujme Uptona Sinclaira, Henryho Rotha, Williama Faulknera, Williama Styrona či Johna Steinbecka. Vesměs každé z těchto jmen je spojeno nejen s americkou, ale i světovou literaturou. A jak pomaleji postupovalo vědění o následcích první světové války do Ameriky, tím více tamní mladí lidé hledali svůj americký sen. To cosi, to něco, které zaručí slávu, mocné ohňostroje, alkoholem prohnuté stoly, lásku žen a lásku bez závazků a nad tím vším ještě pořádnou auru tajemna a neznáma. V tomto případě netřeba hledat Kafkovy povídkové nebo románové postavy, ačkoli vlastně byly s Fitzgeraldem jistým způsobem současníci.
A přesně tento úvod nám posloužil k pochopení politiky a problémů, které hýbaly a lomcovaly novou generací. Do ní se právem řadí i Francis Scott Fitzgerald, který svou slávu získal dlouho po prvním vydání Gastbyho (1925) a vlastně i dlouho po své smrti. Jeho plodná léta přitom sahají do období od roku 1920 (Na prahu ráje) po rok 1934 (Něžná je noc). Šest let poté Fitzgerald v Hollywoodu zemřel. Výběr z jeho díla především v překladu úžasně vitálního a optimistického Alexandera Tomského nakladatelství Leda nabízí rovněž.
Nyní k ději této přelomové knihy, která na své objevení čekala a která má tu výhodu, že lze číst, aniž by u ní člověk přemýšlel. A ačkoli se říká, že čím je kniha slavnější, tím méně čtenářů si našla, v případě Velkého Gatsbyho to především díky filmovým adaptacím (už od éry němého filmu po poslední výkon Leonarda DiCapria) neplatí.
Vypravěčem příběhu o tom již zmíněném americkém snu je mladý Nick Carraway, který přijíždí do New Yorku za prací. V laciném domku na Long Islandu často vzhlíží k bujarým oslavám, nekonečné řadě aut, co dováží další a další zbohatlíky do domu, ve kterém, jak později zjistí, bydlí záhadný Jay Gatsby. Jeho život a dosavadní osud je autorem, ale i režiséry účelově tlumen tak, aby v první polovině knihy působil především ten vizuální dojem (a ve filmu navíc jazzová hudba). Jak blízko se Nick ke Gatsbymu dostává, tím vzdáleněji Gatsby působí na své okolí. Primární přijetí jeho "blízkými" se otáčí do řady pomluv (kde bere peníze, pašuje alkohol, jak se dostal k takovému majlantu), a až tragédie (opět mnohými tlumena), ke které dojde v závěru, ukáže Gatsbyho skutečnou recepci. Na jeho pohřeb dorazí jen sluha, Nick a otec. Možná ještě pár dalších lidí, o kterých titul nehovoří, ale zcela jistě je zde konkrétní spojitost s Lidskou komedií Honoré de Balzaca (některé výklady dávají do popředí i Juliena Sorela, ale to bychom Gatsbymu křivdili). Epický pohled na knihu je velmi střídmý a přiměřený. Gatsby je zamilován do Daisy, Nickovy sestřenice, která je vdaná za Tom Buchanana, jenž pro zpestření děje a událostí (kolize, krize) miluje Myrtle. Ta je manželkou příjemně modelované postavy George Wilsona, majitele autodílny (a paradoxně tím, který děj – tragédii dovršuje).
Postav je opravdu jen několik a nejsou pro děj tolik podstatné (jde především o charaktery a typologii chování). Důležitý je lidský aspekt Gatsbyho. Ten na sebe v jednom okamžiku bere vinu za milovanou Daisy, která jej posléze stojí život, aniž by došlo k jakékoli katarzi. Hovoříme o již zmíněné tragické smrti, deštěm promáčeném pohřbu a smutku jediné osoby: Nicka Carrawaye. Jeho už pak v tom proslulém velkoměstě nic nedrží... Výkladů může být mnoho, ale primárně jde o dva aspekty. Prvním je deziluze amerického snu, který je svým způsobem prázdnou schránkou. A pak je to samozřejmě vnímání Gatsbyho (který jakožto chlapec ze Severní Dakoty změnil i své jméno) a jeho nevídaná obětavost, způsobená nejen láskou, ale zřejmě i vrozeným pudem. Ten sice Francis Scott Fitzgerald rozbíjí večírky, tanci a pompou, ale je to právě proto, aby se v druhé polovině titulu rozbalil děj, strhla se klíčová hádka (Jay, Tom, okrajově Daisy) a zemřeli tři lidé.
Tomského a Červenkův překlad je bravurní, plný krásných slov, obratů a zachycených momentů a neméně důležitou součástí této zásadní knihy je i grafická část (Tomski&Polanski). Není nám známo, zda chtěl nakladatel navázat na slávu typografie dvacátých let 20. století v Československu, ale pokud ano, povedlo se mu to na výbornou. Odkaz Miléna, Čapka nebo Teigeho je dovršením inteligentně seskládané mozaiky překlad – dílo - grafika. Ostatně to bylo základním mottem opakovaně zmíněné generace, že to není pouze autor, jehož je kniha výsledným prvkem, ale celý "orchestr" profesí, jež se na něm podílejí.
Autor: Francis Scott Fitzgerald
Název: Velký Gatsby
Přeložili Rudolf Červenka, Alexander Tomský
Vydává LEDA, 2018
Hodnocení: 90 procent
Vložil: Zdeněk Svoboda