Romeo, Julie a Brno. Největší premiéra dvacátého století u nás. Výročí Jakuba Vosáhla
31.12.2023
Foto: Se svolením Národní divadlo Brno
Popisek: Nejnovější nastudování klasického baletu Sergeje Prokofjeva Romeo a Julie mělo premiéru při příležitosti 80. výročí světové premiéry
Romeo a Julie mohli skončit šťastně, ale místo toho skončili v Brně. To není košilatý vtip na Silvestra, ale příběh 85 let staré divadelní premiéry, která umístila brněnské Mahenovo divadlo mezi nejslavnější premiérové scény světa.
„Věčně bude srdce jímat znova, žal Juliin a bolest Romeova.“ Chůva, pronášející závěrečný monolog Shakespearova milostného dramatu, měla pravdu. Příběh Julie a Romea jímá přes mnoho staletí. Žal, bolest, ale i láska jsou emoce, které se dokonale hodí k umění kultivovaného pohybu, doprovázeného velkolepým hudebním celkem. Proto vlastně tolik nepřekvapilo, když v třicátých letech dvacátého století dostal rovněž formu klasického ruského baletu.
Sergej Prokofjev o něm mluvil několik let a jednal s největšími ruskými divadelními domy, aby se nakonec světová premiéra uskutečnila v brněnské „Mahence“. Někdejší německá scéna si po několika premiérách Janáčkových oper připsala jednu z největších divadelních událostí, co se kdy na našem území odehrály.
Ruská skladatelská škola byla pojmem už od devatenáctého století. V tom dvacátém ale politické turbulence rozeslaly talentované komponisty po celém světě. Sergej Prokofjev, vyhlášený excentrik z petrohradské konzervatoře, si stihl na Západě udělat renomé už před první světovou válkou. Když na jejím konci opouštěl bolševiky ovládanou zemi, bylo mu pouhých dvacet sedm let. Po letech v USA a Francii se ale postupně opět sblížil s rodnou zemí a po dvou úspěšných koncertních turné do Sovětského svazu tam přesunul i několik svých premiér.
Na objednávku Kirovského divadla v polovině třicátých let složil balet s tematikou Shakespearova Romea a Julie. Nabídka nejspíš souvisela se Stalinovým zájmem přivést některé populární ruské emigranty zpět do země, a posílit tak uvadající prestiž režimu. Koncem roku 1934 začal Prokofjev pracovat na scénáři baletu s inovativním divadelníkem Sergejem Radlovem, jenž v Leningradě zrovna inscenoval velmi nesentimentální činohru Romea a Julie, která prý skladatele velmi zaujala.
Inscenace byla připravována s velmi odvážnou dramaturgickou myšlenkou. Tragický závěr mladé lásky měl být přepsán v happy end. Celkově mělo být představení konfliktem staré generace feudálních privilegií a rovnostářského mládí, tolik oblíbeného motivu pokrokového umění socialismu. A v takto ideově pojatém dramatu samozřejmě pokrok a láska musí zvítězit.
Leningradská scéna od projektu ustoupila, ale zájem projevilo moskevské Velké divadlo, jehož ředitel Mutnych zařadil premiéru do programu sezóny 1935/36. Jenže právě byla doba nejbrutálnějších čistek, Stalin zřídil Výbor pro kulturní záležitosti, který měl dohlížet na ideologii v kultuře. Jeho předseda se uvedl zákazem nejnovější opery Dmitrije Šostakoviče a Prokofjev měl opět smůlu. Tím spíš, že divadelní ředitel Mutnych byl nejen odvolán, ale posléze i popraven.
V té době se skladateli kariéra bortila na všech frontách, po celé Evropě marně nabízel osm let komponovanou operu Ohnivý anděl, kterou považoval za své životní dílo, a v SSSR, do kterého se krátce předtím vrátil natrvalo, zrovna začínalo velké tažení proti „formalistickým tendencím“ v hudbě. Hotová partitura baletu z Verony ale velmi zajímala autorova známého Ivana Psotu. Tento rodák z Kyjeva tehdy řídil pod jménem Ivo Váňa Psota baletní soubor divadla v Brně, takže začalo být nechtěné dílo nakonec připravováno k premiéře v roce 1938 v moravské metropoli. Janáčkovo město mělo mezi válkami v hudebním světě celkem zvuk a Psotovo baletní mistrovství bylo rovněž vyhlášené.
Prokofjev měl z časů svého působení na Západě s českou kulturní scénou dobrou zkušenost, už v roce 1926 se uskutečnila světová premiéra jeho třetího klavírního koncertu v pražském Obecním domě, během nějž doprovázela Ilonu Štěpánovou-Kurzovou Česká filharmonie pod vedením Václava Talicha v životní formě. Choreografii nového baletu připravoval ředitel Psota, který se navíc osobně ujal role Romea. Julii ve světové premiéře tančila Zora Šemberová.
Rozmáchlý příběh dvou rodin nakonec skladatel zhustil do tří dějství, zahrnujících nejklasičtější obrazy Shakespearova příběhu. První scénou je ples u Kapuletů, kde se v masovém tanečním výstupu seznámí majitelova dcera s nezvaným návštěvníkem z nenáviděného rodu. Druhé dějství je rovněž „davové“, dojde při něm na náměstí k slavnému souboji Tybalt-Mercucio- Romeo. Až v třetím dějství zamilovaný pár otevře divákovi své soukromí, a právě milenecký soulad hlavních hrdinů je pro mnohé diváky baletním vrcholem celého díla. Finále má nakonec podle Shakespeara podobu žalu, bolesti a smrti.
Není jasné, zda skladatel a choreograf spolu před premiérou o umělecké vizi vůbec hovořili. Prokofjev měl do Brna přijet na premiéru, ale v prosinci 1938 to kvůli politické situaci už nebylo možné. Brněnská premiéra ale znamenala jednoznačný úspěch. Kirovovo divadlo nabídlo uvedení, ovšem s podmínkou, že Prokofjev upraví partituru do poněkud tradičnějšího aranžmá. Skladatel pod velkým tlakem souhlasil, a přepracoval zejména instrumentaci na mnohem monumentálnější.
„Lenigradská“ verze podle choreografie Leonida Lavrovského se nakonec stala legendou, která prorazila do světa. Od padesátých let se napříč celým světem objevilo mnoho zdařilých verzí. Z Romea a Julie se stal neúspěšnější balet dvacátého století, s ikonickými tanečními i hudebními čísly. Sám Sergej Prokofjev však z úspěchu příliš radosti neměl. Od upraveného díla cítil spíš distanc, navíc se mu v SSSR žilo čím dál hůř. Nakonec řízením osudu zemřel v roce 1953, ve stejný den, jako Josif Stalin.
Zdroje:Opera Plus, Taneční aktuality, Romeo a Julie, Encyclopedia Britannica, Mahenovo divadlo
Vložil: Jakub Vosáhlo