Luděk Ševčík: Co bude s tó láskó? Vaše dopisy
09.06.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Zrezlý falus nenávisti
Kde se v českém národě, v lidech České republiky bere tolik nenávisti? Kde se v naší jinak holubičí povaze vzalo tolik zášti a válkychtivosti? Pravda nevítězí, láska dala v naší republice výpověď. Proč? Kde to vzalo počátek? Otázky, na které se ptá Luděk Ševčík ve svém textu, který jde, jak už tradicí, k podstatě věci.
„Poslední věta strýce Pepina, zásadního Hrabalova pábitele, mě v poslední době napadá často. Hlavně pokud si čtu články na internetu a komentáře k nim,“ píše Luděk Ševčík a pokračuje. „Lásky není. Nezvítězila nad nenávistí. Ani pravda nad lží. A té nenávisti je neuvěřitelně. Na tak malou zemi. Zatím naší, v dědictví nám danou. Našimi předky vyrvanou divočině a jejich neuvěřitelnou dřinou přeměněnou v zemský ráj to napohled. Je tu nenávisti, jakou nepamatuji. A není elity národa, která by na potlačení této nenávisti pracovala. Naopak ti, kteří se mezi elitu veřejně počítají, tuto nenávist šíří. Mnohé celebrity jí vykazují k nositelům jiného pohledu na svět tolik a takovým způsobem, že žít o pár desítek let dřív, množství šibenic pro názorové oponenty by zlikvidovalo naše lesy. A stačilo by málo. Jen položit otázku. Nevinnou.
Jako třeba Marek Stoniš, který se ptal, proč na každé veřejné budově visí ukrajinská vlajka. To nejmenší, co jej za to potkalo, bylo, že byl nazván pitomcem. A to ne nějakým opilým hloupým vagabundem, jak by se dalo předpokládat. Ale bývalým guvernérem ČNB. Celebritou. Přitom smysl otázky mohl spočívat v tom, zda přehnané vyvěšování ukrajinských vlajek nebude působit na lidi spíš negativně. K tomu už se přes vlnu nenávisti nedostal. Tak by se dalo pokračovat.
A výpis dalších výroků „celebrit“ z „elity národa“ se dá bez uzardění nazvat až erupcí nenávisti. Obrovské nenávisti k jinému pohledu na svět. K tomu, že si někdo dovolí veřejně vyjádřit svůj názor. Což je výsada, za kterou by skutečná elita měla položit život. A tady stačila jen otázka, ani nebyl názor vyjádřen. Když jsem použil větu o lásce, zřejmě jsem také dost riskoval. Když slovo mír je dnes už zakázané a národ musí buď mlčet, nebo šílet za zvuku válečných bubnů, s láskou to lehce může dopadnout jako s mírem.
Vládní politici, jejich podřízená, nebo koupená média, ti, kteří se považují za celebrity, ti všichni se velkou měrou podílejí na válečné hysterii. Takové, jakou žádný stát okolo nás nezažívá. To si troufám říct. Čtu totiž německá, rakouská, polská, maďarská, srbská a další média. Ani v Politico, což je jakési médium EU, taková hysterie není. A ani snad v Ukrajinské pravdě. Ani v Novosti Rosii. A u těch dvou posledních by se to dalo předpokládat. Je to smutné. Začínám chápat, proč podobná nenávist dokázala zničit Karla Čapka.
Přemýšlel jsem, proč je ta nenávist tak velká. Že by třeba její nositelé celá léta trpěli tím, že neměli odvahu a mlčeli u agresí vyvolaných našimi spojenci a tak nyní se to z nich všechno vylilo? Protože už může? A naopak se jim za to dostane pochvaly od těch nahoře (vláda, EU i až po washingtonský Olymp)? A hned další otázka, která přišla, byla, zda takovou nenávist proti nám cítí i někdo jiný? Z jiných národů? Zda nás někdo takhle nenávidí za to, co jsme jim udělali? Za to, že i my, malý národ, ale v současnosti ochotný sloužit i při, jemně psáno, darebáctvích, jsme se těchto darebáctví zúčastňovali? Bez mandátu OSN jsme vpochodovávali do cizích zemí, zabíjeli, půjčovali naše nebe cizím bombardérům, které házely bomby třeba i na nemocnice. Kdyby nám samotným někdo tohle udělal, nebyl by to důvod k obrovské nenávisti? Vždyť to je mnohem horší, než mít jen jiný názor.
Když to shrnu, je to strašně smutné. Pro náš národ. Nenávidíme a zcela jistě jsme nenáviděni. Takhle jsme na tom snad nikdy nebyli! Je to v našem zájmu? Je vůbec v našem zájmu dělat to, co je výhodné jen pro některé naše spojence? A pro nás už tolik ne? Otázky plodí další otázky. Takže chápu, proč Marka Stoniše už za tu jednu hned tvrdě napadli. Maul halten und weiter dienen! Držet hubu a dál sloužit! I tak si naše dnešní elita představuje demokracii. Kdyby byla skutečná, ne si na ní jen hrála, byla by jiná. Takto bude jako arogantně nenávistná zapsána do historie. A až se kola dějin otočí, jako že se otočí, bude zapomenuta. Nikomu nebude stát ani za vzpomínku, ne tak za pomník. Strýc Pepin, toužící po lásce, zůstane milionkrát větším přínosem, než tito nešťastníci,“ uzavřel své zamyšlení Luděk Ševčík.
|
K tomu krásně pasují slova českého velikána Ladislava Klímy: „Žmolek z prdele statného drvoštěpa má větší cenu než celá dnešní česká inteligence.“ Mám tu větu rád a kde můžu, tam ji napěchuju. Napsal ta slova v roce 1922. A jsou platná od té doby bez vypršení záruční doby. Že by zeslabovala? Naopak, teď jen gradují ve své hrůzné pravdivosti. A vylepšují se, protože i ten žmolek z prdele drvoštěpa začíná mlít v horečce zfanatizovaného papouškování.
Proč je tolik nenávisti ve společnosti? Ne proto, že konečně můžeme přes zvěrstva páchaná v rozbombardované Jugoslávii a poníženém Srbsku nadávat a beztrestně nenávidět. Je v nás ukrytá ta malá česká krysa, znovuobjevené kouzlo Čurdy, Urválka, Biľaka, konečně můžeme začít brát nenávist jako hodnotu, která nás může definovat.
Vždycky jsem si vlastenecky hrál s láskou k vlastnímu národu. Viděl ten humor, tu poklidnou povahu z Hobitína, kde se spokojení hobítci hrabou v záhoncích, ale dříme v nich velikost hrdinů, kteří jsou schopní ovlivnit svět. Až v posledních letech se mé vlastenectví obrací a s údivem nestačím zvracet do záchodové mísy, v jakých návalech na mě doráží. Tolik malosti, nízké zášti, „elitami“ podporované a nadšeně přijímané nenávisti a podlosti. Bez rozumu, jen s fanatismem hraničícím s třicátými lety v Německu. Jen čekám, kdo první hodí kamenem. Humor odumřel, teď už v ruce držíme flintičky a hrajeme si na vojáčky. Už jsme připraveni na politické procesy. A budeme jim tleskat, my, tupci z české kotliny, kteří ne že už nemají svůj průmysl, svou kulturu, svůj stát, oni už nemají ani vlastní myšlení.
|
Vložil: Štěpán Cháb