Pavel Janda: Demonstrace? Pražáci jsou plně zaneprázdněni spásou planety a bojem za „demokracii“. Vaše dopisy
28.04.2023
Foto: Hans Štembera
Popisek: Demonstrace na Václavském náměstí
Jak se bude vyvíjet strana PRO Jindřicha Rajchla? Jaká je ozvěna po poslední demonstraci na Václavském náměstí? Co média? A co ta mainstreamová? Co je potřeba udělat dál? Pavel Janda, jeden z demonstrujících, se zamýšlí jak nad samotnou demonstrací, tak i nad dalším vývojem.
„Strana PRO v čele s Jindřichem Rajchem si organizaci svých akcí opravdu dobře odpracovala a demonstrace 16. 4. v Praze s vysokou účastí je toho důkazem, navíc s průvodem, který obsadil magistrálu od Muzea až po nábřeží pod Letnou. Demonstrace i pochodu jsem se účastnil a kromě řečníků na Václavském náměstí jsem se zájmem vyslechl i delší příspěvky osobností strany PRO na shromáždění před úřadem vlády,“ píše Pavel Janda a pokračuje.
„Řekl bych, že většina vystoupení má velmi dobrou úroveň a s formulovanými požadavky i jejich zdůvodněním musím souhlasit, i proto, že amatérství, bezradnost a zaslepenost současné vlády už dávno vede ČR přímo do propasti. Je mi z toho už dávno neveselo; kdybych věděl, jak přispět k obnově všeho, co se v posledních letech podařilo poničit, rád zapojím síly, které ještě mám…
Když se nad těmi demonstracemi zamyslím, napadá mne ale pár nepříliš optimistických závěrů.
Předně silně vnímám velkou paralelu s tím, co se dělo před pádem režimu v roce 1989. Vládě se nedařilo pohnout s hospodářskými problémy (perestrojka nějak nefungovala), společnost začala občasnými hromadnými akcemi dávat najevo svou nespokojenost s nedemokratickým režimem (Miloš Zeman tehdy slušně přispěl svým známým článkem Prognostika a přestavba v Technickém magazínu). Ve sdělovacích prostředcích se ovšem nedělo naprosto nic, protestní akce se odbyly jako marginální vystoupení pár zkrachovalých zaprodanců (na které přičinliví „novináři“ nakydali patřičné tuny posměšného hnoje) a v rámci nerozborné socialistické jednoty se vesele jelo a nalhávalo dál. Samozřejmě nebylo příliš radno ventilovat své názory.
Nyní jsme na tom, obávám se, podobně. Hospodářské problémy jsou už skoro nezvladatelné (nekontrolované zadlužování státu, vysoká inflace), což sebou nese už silné problémy sociální (velká část obyvatel má už existenční potíže); vláda se zabývá jen svým bojovným image, neschopna vymyslet jakákoli účinná opatření. Za masivní podpory médií ovšem vláda předstírá, že má vše pevně v rukou, hystericky postihuje jakékoliv nesouhlasné názory a masové protestní akce se až trapným způsobem (zmínky o tisících demonstrantů na první pohled neodpovídající fotografiím ze zaplněného Václaváku) pokouší zlehčovat jako akce pár hloupých či nepřítelem zmanipulovaných individuí.
Paralela tím ale končí a nyní jsem u toho, co je jinak.
V listopadu 1989 totiž sice kromě Prahy o tom, co se zde děje, nikdo nic nevěděl (sdělovací prostředky měl režim pevně v rukou), ovšem když se to přehnalo (zásah proti studentům), tak začali z Prahy vyjíždět po celé republice poslové - většinou studenti, kteří začali v podnicích a ve městech informovat lid o tom, co se v Praze děje a žádat je o podporu. Nakonec se naštvali pražští dělníci (z Kolbenky, Pragovky, Tatrovky...) a vyrazili ze všech stran směr Václavské náměstí. Což byl počátek definitivního konce režimu (neboť dělnictvo bylo jaksi bráno jako hlavní opora socialismu). Praha tenkrát byla tahounem změny.
V roce 2023 je naopak všem mimo Prahu jasné, že situace je neudržitelná (a proč), ovšem Praha (která to se svými poslanci, vládou, úřady i mediálními domy vlastně všechno spískala), žijící vesměs ve své eurozeleno-klimaticko-multikulti-protiruskočínské dobře placené bublině, to okázale ignoruje a strká hlavu do písku. Takže naopak musí ze všech koutů republiky přijet desetitisíce občanů a dát na demonstracích najevo, že něco je hodně špatně a dál to tak nejde. No a Praha se do písku zavrtá ještě více a dělá, že se tu vlastně nic nedělo… Kolbenky se zde dávno nekonají (tam už jsou kavárny, obchodní centra), dělnictva je citelně méně a především pracující už dávno netvoří nějakou organizovanou sílu.
Jako Pražákovi je mi za to hluboce stydno, neboť už řadu let mám pocit, že na rozdíl od menších měst či venkova, kde mají lidé stále ještě selský rozum, žije Praha od reality silně odtržena a řeší povětšinou nesmysly. Aktuálně jak jezdit po magistrále třicítkou.
Pro demonstrace – v současnosti tedy především pro stranu PRO - to myslím znamená, že ať mají sebelepší program a sebevětší účast, vlastně to žádný bezprostřední vliv mít nebude. Vláda si dále může díky většině ve Sněmovně dělat, co bude chtít (a tedy vést zemi vstříc ke krachu a bezvýznamnosti) a těžko se objeví nějaká síla, která by to dokázala zarazit.
Že by se Pražáci konečně zvedli a připojili, se mi nezdá. Že by pražská mládež (či dokonce obec umělecká) najednou prokoukla to absurdní divadlo a stejně jako kdysi v něm odmítla dál účinkovat, je úplně mimo realitu; jsou zatím plně zaneprázdněni spásou planety a bojem za demokratický svět dle loutkovodičů strýčka Bidena.
Myslím, že i tak je třeba pokračovat, jinak to prostě nepůjde. Držím v tom PRO (a všem, kteří se přidají) palce, jen je asi pravda, že dříve, než ve volbách, se asi změnit nedá. Pokud se do té doby naší elitě s podporou dědy Rychetského povede znásilnit právo ještě korespondenční volbou, tak možná bude už pozdě.
Jeden nápad bych ale možná měl. Už nějakou dobu v médiích (sem tam dokonce i v mainstreamových) vystupuje se silnou kritikou vlády řada bývalých polistopadových politiků (namátkou třeba Václav Klaus, Jiří Paroubek, Vlastimil Tlustý, Zdeněk Škromach, Michal Hašek a další). Možná by stálo za pokus je na podporu protivládních vystoupení více „sešikovat“, ne snad proto, že by neměli odpracováno, ale spíše proto, že by to věcným argumentům vzrůstajícího opozičního hnutí dodalo větší legitimitu. Je i mnohem těžší (zejména pokud by se více spojili) je mediálně ignorovat.
Že by pro Rajchlovo PRO byla dobrá i větší spolupráce s již docela dobře známými odbornými osobnostmi je pravda též; zatím si drží odstup, ale pokud chce být jednou vládní stranou, musí někoho takového k dispozici mít. A konečně se dříve nebo později musí ukázat, zda chtějí a dokáží spolupracovat i s ostatními z opozice. To zatím vůbec není patrné,“ napsal Pavel Janda.
|
Kde je účinek demonstrací? Srovnání s komunismem tady trochu kulhá, protože komunismus byl čirou totalitou, kde se kritika trestala kriminálem a upíráním životního prostoru. Podobná demonstrace za komunismu by vedla k jedinému. K obuškům, ke kriminálu pro desítky až stovky lidí.
Teď je demonstrace jen jakousi formou kolotočů. Atraktivní pouť za trochou křiku. Proč to vládě nevadí? Jen proto, že má ve Sněmovně většinu? Ne, demonstrace prostě tu naši oligarchicky korporátní demokracii neohrožují. Tomu zdání demokracie naopak dávají nádech opravdovosti. Lidový odpor, bez represí, bez totalitních manýrů. Korporacím je lidový odpor prostě ukradený. Neřeší ho, není proč. Zase ti lidé odejdou do práce, musí platit nájmy, předražené energie, hypotéky. Nikdo nic neohrožuje a neohrozí. Jen splní svou roli, kde ukazuje, že tu je svoboda projevit svůj názor (a ta svoboda tu také je, jen se u ní jakýkoliv názor ztratí v humbuku nabídek a akcí a slev).
Jenže právě i tam je ten problém. Jsme ve vleku korporací a oligarchů, kteří se přetahují o ekonomickou moc nad zeměmi. Už nejde o politickou moc, ta je vlastně podružná, ale o ekonomickou moc. A korporace jsou hladové. Už jsme nakrmili farmaceutické korporace, teď krmíme vojenské, průběžně pak krmíme korporace energetické.
Podívejme se na Petra Fialu a jeho obrat o 180 stupňů v jeho názorech. To není vývoj jeho osobnosti, to je prosté vyhovění moci těch skutečně mocných. Před deseti lety, jakožto profesor politologie i jako zkušený politik s praxí z ministerského postu mluvil o tom, o čem byl bytostně přesvědčený. Teď, když je u moci, mluví proti sobě, proti svému přesvědčení. Proč?
Podlehl tlaku toho, že korporacemi tlačená agenda je naprosto nezvratná a jediná možná cesta. Před volbami otevřeně lhal a manipuloval svým programem, teď je mu egál, že program neplní, že neplní ani sliby. Je to totiž jedno. Je to jen bezmocný protektor ve vleku světového kapitálu, který nám nedovolí prozvonit se zpátky do roku 1968 před okupaci, kde nám bylo dějinně asi nejlépe. Světový kapitál si naši budoucnost představuje jinak. A přesně tam Fiala kormidluje. Ač tedy s takovou mírou volství, až to překvapuje.
Jindřich Rajchl musí, zcela logicky už teď musí kalkulovat s tím, ke komu by se přimknul při sestavování koalice. Není to solitér, který udělá jednobarevnou vládu. Obzvláště, když sotva dýchá na hranici vstupu do Sněmovny a zastupuje politicky menšinu obyvatel. S kým se případně bude chtít spojit? Samozřejmě začne logicky cílit na spolupráci s Babišovým ANO. Ač teď Rajchl vypadá jako řešení, dostane-li se do Sněmovny, začne pracovat v úplně stejných vodách jako Babiš.
To, že jsou demonstrace Jindřicha Rajchla brané jako cesta z korporátního režimu, je jen iluze. Na konci čeká rozčarování. Jako vždycky. A změna režimu je téměř nemožná, protože korporace si naši podřízenou roli drží a udrží. Mají v tom dost zainvestováno.
Opět zopakuji, strana Rajchlova ražení nám na politickém spektru nechybí, chybí nám levice. To, že ji vypočítavě zastává Babišovo ANO, je jen politický kalkul. Skutečná levice by měla schopnost kormidlo ne vybočit zcela z kurzu, ale trochu ten kurz zjemnit a zlidštit. Korporátní režim zůstane ovšem fakticky beze změny.
Nebo se tady někdo cítí na revoluci? A teď - jak by dopadla? Stali bychom se Severní Koreou Evropy? Ne, roli Švýcarska by nám světový kapitál nedopřál. Je to všechno jen šaráda.
|
Vložil: Štěpán Cháb