Stěžoval si na všechny a na vše, až po jeho smrti dcera pracně zjišťovala, zda ji vůbec měl rád. Tajnosti slavných
18.07.2022
Foto: Se svolením Bontonfilm
Popisek: Miroslav Macháček v psychologickém dramatu režiséra Hynka Bočana Vinobraní
AUDIO / VIDEO Kolegové se ho báli a zároveň ho bezvýhradně milovali. S běžným životem si vůbec nevěděl rady, věčně nespokojený se světem i životem. Nikdy nepřestal hledat náhradu za matku, místo ní ale nacházel dcery.
„Jsem nadále absolutně neschopný orientovat se v běžných životních situacích,“ poznamenal si v roce 1975, během 119 dnů pobytu v bohnické psychiatrické léčebně. Coby herec a režisér byl extrémně vytížený, takže ho v lecčems znali mnohem lépe kolegové než jeho nejbližší. Jako většina výjimečných umělců měl Miroslav Macháček rozpolcenou duši, věčně nespokojený se světem a téměř se vším, co k němu patří. „Táta byl velmi složitý člověk a já si chtěla udělat jasno, proč se v určitých situacích choval právě tak, jak se choval,“ prozradila jeho dcera Kateřina Macháčková, když začala připravovat knihu o jeho životě. A proč se do téměř nekonečné práce vůbec pustila? Chtěla prý zjistit, jestli ji vůbec měl rád.
Poprask na laguně:
Národní divadlo 1961
Naděje v lepší zítřky
Známý herec a divadelní režisér, který patřil k největším osobnostem naší poválečné divadelní scény, se narodil 8. května 1922 v Nymburku do rodiny nadšených ochotníků. Hrát začal už v dětství a hned po válce byl přijat na pražskou konzervatoř, kde svůj talent rozvíjel pod vedením slavného Miloše Nedbala. Jeho vznětlivá a rozporuplná povaha mu pomáhala prostřednictvím rolí mimořádně přibližovat divákům složitost lidské psychiky, s níž po celý život více či méně úspěšně bojoval, léta trpěl těžkými depresemi a několikrát se ocitl až na samotném dně. Režírovat začal již v prvním angažmá v pardubickém divadle, kam nastoupil v roce 1948. V bouřlivých únorových dnech také vstoupil do komunistické strany, k čemuž ho prý vedla upřímná snaha o „lepší zítřky“. Už v padesátých letech se ale dostal do konfliktu s režimem a musel opustit angažmá v pražském Realistickém divadle i DAMU, na které učil. Tehdy se u něj poprvé projevily psychické problémy, dokonce se pokusil o sebevraždu. Na pronásledování totalitní mocí si pak stěžoval celý život.
Princ a chuďas:
Největší láska?
Nejdůležitější ženou jeho života byla podle Kateřinina názoru jeho maminka, které prý byl bezmezně oddán a snažil se vždycky splnit, co od něj očekávala nebo požadovala. „A pokud se mu to nepodařilo, měl výčitky a ze zbabělosti se dlouho vyhýbal setkání s ní,“ prozradila herečka v rozhovoru s publicistkou Blankou Kovaříkovou. Úplně první ženou v jeho náruči se ale stala jistá nymburská prostitutka a byla to prý zkušenost traumatická, která poznamenala celý jeho erotický život a vztah k ženám. Na konzervatoři se pak seznámil s Kateřininou matkou, budoucí úspěšnou klavíristkou a operní pěvkyní Věrou Štiborovou. Chodili spolu půldruhého roku a Miroslav prý tvrdil, že byl zcela nezkušený a Věra s ním otěhotněla “po letmém setkání s ním“.
Zápisky z blázince:
čte Jan Vlasák
První zrada
Jejich vztah vydržel do roku 1953, kdy poznal Ester Krumbachovou, významnou filmařku, múzu a šedou eminenci českých filmů šedesátých let. Právě v době, kdy na Věru zaútočila vážná nemoc. „Když se máma vrátila z ročního léčení v sanatoriu s TBC, táta si sbalil věci a odešel bydlet k Ester,“ vzpomínala Kateřina. „Byla to komplikovaná intelektuálka, která mého otce určitě inspirovala. Znala jsem ji prakticky odmalička a zřejmě mě měla ráda. Po letech jsem ji ale přehodnotila. Myslím, že mamince hodně ublížila, a to zrovna v době, která pro ni byla těžká. Byla nemocná, její otec se v té době oběsil a táta ji zradil s Ester... Přesto moje máma na Ester nikdy nezanevřela. V tomhle byla velkorysá, i když jinak zůstala nevyrovnaná a svým způsobem také nešťastná.“
Hamlet:
Národní divadlo 1982
Hledání ideálu
Manželé se rozvedli v roce 1955 a Macháček nepřestal dál hledat ideální ženu, která by dokázala nahradit jeho matku. Místo ní ale našel dceru, o dvacet let mladší herečku Činoherního klubu Janu Břežkovou. Zasvěcoval ji do života a jejich vztah trval sedmnáct let. „V té době si táta prožil i to své nejdusnější období, které vyústilo v roce 1975 jeho kritickým vystoupením na schůzi v Národním divadle a následnou hospitalizací na psychiatrii v Bohnicích,“ dodala Kateřina. Po návratu odstartovala další série jeho úspěšných režií v Národním divadle, jejímž vrcholem, a jedním z vrcholů poválečného českého divadla vůbec, se stali Naši furianti v roce 1979. A současně do jeho života vstoupila další inspirativní žena, režisérka Jaroslava Šiktancová. Právě tehdy si pořídil chalupu v západních Čechách, daleko od kolegů a známých, aby měl klid.
Dobří holubi se vracejí:
Osudové gesto
A pak přišla o čtyřicet let mladší Vilma Cibulková. Prostě mu během zkoušky v Národním divadle položila k zděšení všech přítomných ruku na pleš, aby zdůraznila rozervanost jeho postavy. A on místo aby zařval, rozplynul se blahem. „Bojím se, že odpovědět na otázku, proč jsme k sobě s Máchou tolik tíhli, dost dobře neumím. Bylo to osudové setkání a vymyká se jakémukoliv popisu,“ konstatovala Vilma v dokumentu České televize Třináctá komnata. Jejich vztah se stal pro divadelní kuloáry tučným soustem, jenže Macháček už v té době trpěl těžkou nemocí, které záhy podlehl. Ještě předtím ho ale Vilma stačila opustit. „Zdrhla jsem ve chvíli, kdy mě nejvíc potřeboval,“ přiznala. Nakonec se vrátil k Ester, která mu poskytla azyl. „Otec měl se ženami často nestandardní vztahy. Přejímal jejich životní styl, žil na jejich intelektuální výši či níži a s většinou si vykali. Ženy mu říkaly Pane nebo Mácho, vzájemně si psali vzkazy, citáty a moudra na papírky, a táta si je všechny schovával,“ prozradila Kateřina.
Skalpel, prosím:
Zapomenutý koláč
S vlastní dcerou si ale prý nikdy nevěděl moc rady a kladl na ni požadavky jako na dospělou. „Teprve posléze jsem zjistila, že mu na mně záleželo. Schovával si moje fotky, sledoval, co dělám. Bál se ale nařčení z protekce, a tak mě jako režisér nikdy do ničeho neobsadil.“ Před kamerou se nakonec přece jen dvakrát sešli, v roce 1982 v dramatu Hynka Bočana Vinobraní a o sedm let později v rodinné komedii Marie Poledňákové Dva lidi v ZOO. Téměř deset let Miroslav Macháček bojoval s rakovinou močového měchýře, přesto dál naplno pracoval. Zemřel 17. února 1991, Kateřina ale u toho nebyla, protože mu krátce předtím zapomněla upéct jeho oblíbený tvarohový koláč, takže se urazil a nemluvil s ní. „Vlastně kvůli téhle malichernosti jsem se s ním už nerozloučila,“ dodala.
(zdroje: Wikipedie, ČSFD, Česká televize, Blanka Kovaříková: Kateřina Macháčková – Neviditelné pouto, FDB, Činoherní klub, Miroslav Macháček: Zápisky z blázince, Český film)
Vložil: Adina Janovská