Klaďas bez poskvrny, Gottwalda si zahrál dokonce dvakrát. Role si vybírat nemohl, měl ale pravidelný plat. Tajnosti slavných

Foto: FSB

Popisek: Miroslav Zounar jako přededa JZD v komedii Slunce, seno, jahody

FOTO / VIDEO Patřil ke vzorům éry socialistického realismu, takže ztvárňoval postavy policajtů či lampasáků leckdy i v komediích. Několikrát si dokonce zahrál i s vlastním synem. Nakonec mu ale osud uchystal dlouholetý těžký boj, v němž neměl šanci zvítězit.

Když se řekne Zounar, většině diváků se především díky seriálové tvorbě vybaví spíš Martin. Ten ale zdědil talent po otci Miroslavovi, který byl bezesporu jednou z nejvýraznějších osobností české herecké scény druhé poloviny dvacátého století. Určitě se vám vybaví například jeho svérázný předseda JZD v nesmrtelné filmové trilogio režiséra Zdeňka Trošky Slunce, seno…, či otec Soukup v seriálu Chlapci a chlapi, v němž hrál tátu svému vlastnímu synovi. I když měl na kontě téměř stovku televizních a filmových postav, jeho doménou navždy zůstalo divadlo, v němž exceloval v rolích všech žánrů, od antické klasiky až po moderní komedie. A hravě si poradil i s loutkami.

Jako Benda ve veselohře scenáristy Josefa Neuberga U nás v Darmochlebech – Vesnické divadlo 1955; foto vis.idu.cz

Ještěže měl tetičku

Narodil se 15. června 1932 v Olešnici u Rychnova nad Kněžnou, jeho otec pracoval jako slévač v hutích. Během druhé světové války mu ale zemřela maminka a otec se krátce nato znovu oženil. Miroslav prý měl tenkrát pocit, že se mu zhroutil celý svět, a tak se ho nakonec ujala bezdětná teta s manželem. Dali mu nový domov, zajistili spolehlivé zázemí a také se postarali o jeho vzdělání. Nejprve vystudoval v Rychnově nad Kněžnou piaristické gymnázium, tedy jeden ze vzdělávacích ústavů, založených řeholí pobožných škol, jejímž cílem bylo vzdělávání chudé mládeže. Po maturitě měl pokračovat ve studiu na lesnické škole v Písku. Jenže začal hrát divadlo s rychnovskými ochotníky, za nimiž často dojížděli dokonce i herci z pražského Národního divadla. A to obrátilo Miroslavovy plány naruby.

S Jarmilou Cmíralovou v Čapkově dramatu Válka s mloky – Divadlo Vítězného února Hradec Králové 1963; foto vis.idu.cz / Jaromír Svoboda

Poprvé v uniformě

Na ochotnické scéně si ho totiž všimla tehdejší hvězda Národního divadla, herec a režisér Ladislav Boháč, který u něj neomylně rozpoznal talent, takže mu doporučil, aby vystudoval herectví na pražské DAMU. Po absolutoriu v roce 1955 nejprve nastoupil do Vesnického divadla, resp. Státní zájezdové scény, kde se uplatnil mimo jiné i jako loutkoherec. V té době už ho ale objevil i film, takže po dvou sezónách soubor opustil kvůli extrémní pracovní vytíženosti. Poprvé totiž stanul před kamerou už v roce 1954 jako učitelský pomocník Alois Jindřich ve studentském filmu režiséra Václava Vorlíčka, krátkometrážním historickém dramatu Muzikanti, natočeném podle románu Jindřicha Šimona Baara Paní komisarka. První opravdu filmovou roli pak dostal o dva roky později v komediální agitce Váhavý střelec, která měla zlidštit vojenské prostředí příběhem plachého mladíka, z nějž teprve vojna udělá pořádného chlapa. A hned vyfasoval desátnické výložky.

S Pavlem Landovským v představení Stříbrný jaguár – Činoherní klub Praha 1975; foto vis.idu.cz / Miloň Novotný

Na Barrandově měl své jisté

V roce 1959 se vrátil na jeviště jako člen souboru Městského divadla v Příbrami, odkud o tři roky později přešel do Divadla Vítězného února v Hradci Králové. Díky působení ve východočeské metropoli se seznámil s budoucí manželkou, dětskou gynekoložkou Martou, která mu v roce 1967 porodila jediného syna, populárního herce Martina Zounara. V šedesátých a počátkem sedmdesátých let se jeho filmografie plnila jen velmi pomalu, protože na něj stejně jako na většinu kolegů z ‘oblasti‘ zpravidla režiséři ani nepomysleli. Slavné projekty takzvané nové vlny šedesátých let ho ale kvůli tomu minuly. Do Prahy se rodina přestěhovala až v roce 1975, kdy Miroslav získal stálé angažmá v Činoherním klubu. V roce 1977 se pak stal členem hereckého souboru Filmového studia Barrandov, v němž zůstal až do jeho zániku počátkem devadesátých let. Mělo to své plusy i minusy, role si moc vybírat nemohl, zato ale měl na rozdíl od mnoha kolegů jistý pravidelný příjem. Výrazněji na sebe upozornil až v roce 1973, kdy si zahrál poručíka v dvoudílném válečném velkofilmu režiséra Otakara Vávry Dny zrady.

Dvacátý devátý:

Opravdový muž činu

Charakter průzračný jako studánka, rozhodnost, smysl pro zodpovědnost… zkrátka muž činu, navíc jakoby se do uniformy či obleku rovnou narodil. Od poloviny sedmdesátých let se stal vyhledávaným protagonistou politicky exponovaných a tendenčních filmů, dvakrát dokonce ztvárnil i prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda. Poprvé v roce 1974 v agitce režiséra Antonína Kachlíka Dvacátý devátý, o vnitrostranickém puči v KSČ, kterou ovládla Gottwaldova bolševická klika. Podruhé o čtyři roky později ve slovenském dvoudílném hraném dokumentu Poéma o svedomí. Stejně skvěle ale hrál i postavy, zastávající zcela opačné ideologické pozice. A právě v té době poprvé stanul i před seriálovou kamerou v kontroverzním projektu Třicet případů majora Zemana, v němž ve slavné šesté epizodě Studna ztvárnil postavu pomocníka VB Maštalíře.

Strážmistr VB Hošek a doktorka Olga Ronešová (Jiřina Petrovická) v dramatu normalizačního ideového kritika Vojtěcha Trapla z roku 1975 Tobě hrana zvonit nebude; foto Filmové studio Barrandov / Miroslav Pešan

Kovboj z JZD

‘Zemanem‘ odstartoval spolupráci s Československou televizí, a pak už se mu hrnula jedna nabídka za druhou. Najdeme ho v téměř všech projektech, které za něco stály, a leckdy ani nestály, což lze říci například o Plechové kavalerii z roku 1979 o letní pracovní cestě kombajnérů napříč republikou, v níž opět oblékl uniformu, tentokrát nadporučíka SNB. Stihl jich dvě desítky, od Zkoušek z dospělosti a Dynastie Nováků přes Sanitku, Třetí patro či Chlapci a chlapi až po Přísahám a slibuji a Arabela se vrací. Dlouhý výčet jeho důstojníků, policistů, advokátů, prokurátorů a stranických funkcionářů ale navždy zastínila v očích diváků v roce 1983 komická role kovbojského předsedy hoštického zemědělského družstva v Troškově trilogii a právě Zdeněk Troška mu také nabídl jeho poslední filmovou roli, postavu kapelníka v pohádce Princezna ze mlejna.

Poručíci VB Václav Šlajner a Beránek (Antonín Hardt) v nestárnoucí detektivce z roku 1982 Smrt talentovaného ševce; foto Bonton Home Video

Chlap na roztrhání

Navzdory značnému vytížení nezanedbával ani milovanou poezii a literaturu. Režijně a autorsky připravoval pásma poezie v Památníku národního písemnictví, recitoval v rozhlase i televizi. Za cyklus her pro mládež, nazvaný Tak se ptám, získal v roce 1983 Zlatého krokodýla. Vydal sbírky veršů pro děti Zatoulaná slovíčka a Povídej, maminko, napsal novelu Člověk na cestě i texty k dětským písním. Za rozhlasovou hru Víš, jak létá ledňáček obdržel 1. cenu Prix Bohemia. Společně se synem a s přispěním Otakara Brůny vydal v roce 1995 knihu vzpomínek Vlny rozkoše. A ještě se stihl angažovat v profesních, společenských i politických organizacích. Za svou uměleckou činnost, ale také za práci pro komunistickou stranu a herecké odbory, mu byl v roce 1984 udělen titul Zasloužilý umělec. Počátkem devadesátých let ho ale osud rázně přibrzdil. Musel odejít do předčasného důchodu, protože u něj lékaři diagnostikovali rakovinu. S nemocí bojoval dlouhá léta, největší bitvu svého života ale nakonec prohrál. Miroslav Zounar zemřel 28. března 1998.

Vložil: Adina Janovská