Nevím, kdo jsem, nevím, co znamenám. A je mi to jedno. Jiří David nejen o svých obrazech

Foto: Se svolením Jiřího Davida

Popisek: Multimediální umělec Jiří David

ROZHOVORY NA OKRAJI V nedávno vzniklé SmetanaQ Gallery na Smetanově nábřeží 4 v Praze vystavuje do 19. června svá díla multimediální umělec Jiří David na výstavě Erekce oka. Autor je vytvořil v posledním roce. Ve velkorysých výstavních prostorách galerie instaloval převážně obrazy, které doplnil drobnými formáty maleb, a i instalací zátiší ze skleněných váz… Toto interview je ale zajímavé i tím, že zde spolu hovoří otevřeně dva umělci, malíři – rozhovor pořídil Jan Paul, sám známý výtvarník. Takže jde spíše o zasvěcený dialog dvou umělců...

Osobně znám Jiřího Davida z atelieru Arnošta Paderlíka na AVU v Praze, a samozřejmě jsem měl v průběhu minulých desetiletí možnost sledovat jeho tvorbu, která byla vrstevnatá co do forem a obsahů, ale vždy charakteristická ve snaze zneklidňovat a občas provokovat zdejší výtvarnou scénu. Možná že Jiří David je autor, o němž se víc mluví, než ví. 

Jiří, ty jsi mi řekl, že název výstavy Erekce oka je metafora něčeho, co bychom mohli nazvat zostřeným pohledem. Očekával bych tedy spíš větší sdělnost, snad srozumitelnost, ale ty jsi stále nejednoznačný (úsměv). Jiří Přibáň ve svém textu k výstavě mimo jiné napsal, cituji: „Davidovy obrazy, sochy, objekty nebo instalace unikají teoretickým škatulkám, zavedeným žánrům i interpretačním schématům a jejich hlavní metodou je transgrese každé zdánlivé jistoty v tomto stále nejistějším světě.“ Nemáš trochu pocit, že tě Přibáň vyhnal z prostoru kritiky (úsměv)? Pokud totiž umělec svoji tvorbou všemu uniká, a vše znejišťuje, tak je vlastně neuchopitelný, těžko zařaditelný, a tudíž obtížně komunikovatelný, a tobě přece o komunikaci jde, nebo ne? 

Honzo, to je dost zajímavý, když říkáš něco o vyhnání z prostoru kritiky. To mne doposud nenapadlo. Kritiky, teda ty neapriorní, neúčelové apod., jsem vždy vítal a mohly být i značně nekompromisní, tvrdé, pokud spěly ke smyslu. Sám jsem se jich kdysi více než v současnosti účastnil. Co se týká oné komunikace, no to taky není tak snadné (úsměv). Sám dobře víš, že například obrazy primárně nevznikají v jakési touze po vnější komunikaci. A hovořit o onom přetlaku, vnitřním puzení apod. je již tak trochu otřelé, nezajímavé, nadužívané, tedy zejména umělci, i když se to nedá nikdy vyloučit. Takže když například stojíš zcela osamocen ve svém ateliéru před „nepopsaným“, nepomalovaným plátnem, tak se ocitáš v předsálí prázdnoty. Prázdnoty, která je všeobjímající. No, mnozí umělci, včetně mě, s ní začínají komunikovat, zápasit, nasycovat ten prostor. Pokud se nám pak podaří skrze formy, obsahy a jistě i nabyté zkušenosti z onoho počátečního předsálí vstoupit prvními dveřmi dále, je to úžasné. Přichází pak stavy radosti, euforie, smyslu, dokonce i v absurditách různých polí paradoxu, prostě ono zvláštní chvilkové naplnění. Pak se dá hovořit i o vnější komunikaci, pokud je vnímatel divák citlivý. Je to ale pomíjivé. A tak stojíme jako umělci opět v předsálí, a když toto zacyklení vydržíme, neboť přináší i mnohé strasti, úzkosti a věčné pochybnosti po celý kreativní život, může se stát, že svojí tvorbou někoho oslovíme. 

SmetanaQ Gallery je součástí konceptu budovy SmetanaQ zasvěcené umění a designu, a své jméno si v českém kulturním prostředí teprve tvoří. Snímek z výstavy Erekce oka Jiřího Davida, foto Jan Paul

Stát před nepomalovaným plátnem, a prožívat prázdnotu před okamžikem tvoření, jsou chvíle opravdu nepopsatelné. To je skoro konotace ke druhé větě biblické knihy Genesis: „Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami“. To vyhnání byla samozřejmě nadsázka, když nelze autora kriticky zhodnotit, a „přečíst“, tak vlastně pro teorii neexistuje (úsměv). Ovšem Přibáň zmínil transgresi, znejišťování každé zdánlivé jistoty v tomto stále nejistém světě, která je charakteristickým rysem tvé tvorby. Nemáš pocit, že nejistý, slabí svět, a umění v něm, potřebují naopak posílení? To přece umění také vždy umělo. Někdo tomu vzletně říká schopnost umění povznést diváka nad marnost pozemského. Proč se snažíš naopak diváka znejišťovat? Pokud vím, děláš to v tvorbě už od 80. let, což ukazuje, že ta potřeba je tvojí stále přítomnou součástí, je s tebou srostlá (úsměv). Pocitům prázdnoty před prázdným plátnem rozumím, ale zajímalo by mě, kde se v tobě bere ta subverzivní snaha vše zpochybňovat?

Možná se rád riskantně pohybuji po hranách, respektive jsem na hrany vyslán, ne snad nějakou vyšší mocí, ale spíše podvratnou, ale i škodolibou silou, která se zpovzdálí kochá, až někam už konečně přepadnu. Ta balanc se pak může zdánlivě jevit jako jistý druh zpochybnění jak sebe sama, tak i zvenčí daných jistot, pravd apod. Ovšem na obou stranách, kam se lze z hran zřítit, jsou proti sobě propustná paralelní zrcadla. Takže si nikdy nelze dobře, nebo špatně vybrat. Svět, o kterém se zmiňuješ, tak vlastně neexistuje. Jinými slovy, zvu své případné diváky na dobrodružnou výpravu plnou radosti, tužeb, marnosti, sebe pochybnosti a nemusí nic platit. Je to zadarmo, jen mne to stojí nastřádané životy.  

Původ té síly má zřejmě povahu niternou, a projevuje se vlastně jen v tvé tvorbě, protože jinak žiješ, zdá se, život bez balanců. Zvolil jsi studium na Akademii před pozicí zaměstnaného amatéra, jsi desítky let ženatý s jednou ženou, máte děti, nikdo tě za nic dosud nezavřel, máš střechu nad hlavou, dokonce i ateliér (úsměv). Ten příměr zrcadlení je hezká metafora. Vůči činům, a idejím stojí vždy jejich odvrácená tvář, protipól, zrcadlo, takže dobro nikdy není příliš dobré, zlo zase tak zlé, dané jistoty jistotou, a proklamované pravdy pravdou pravdoucí. Lidé prostě nejsou dokonalý. Dá se ale žít a tvořit jenom s vědomím, že vše je nejednoznačné, nejisté, neboť je odsouzeno k zániku (úsměv)? 

Na tvoji sugestivní otázku mohu jen prvoplánově odpovědět: Ne, nedá se žít pouze v permanentních nejistotách. Když si například dělám ráno snídani, otočím se „automaticky“ vlevo a jaksi poslepu vytahuji hrnek na čaj, otevřu šuplík, a vyndám z něj lžičku na med, který stojí na kredenci, toaleta je pořád tam, kde byla před 17 lety, a to i vana a okno do zahrady. Tyto i jim podobné „jistoty“ běžného žití, znějí jaksi samozřejmě, stabilně, neměnně, bez chaosu. Samozřejmě, že ani nikdy jisté nejsou. Takže i mé obrazy, fotky, videa, či občasné instalace vlastně mentálně mapují tato území, a pokud v něm jsou k nalezení i harmonické ostrovy, krásná pohoří, či klidná údolí, pak se jim nevyhýbám. Pouze se je nesnažím zlíbeznit, přeestetizovat, či vědomě zduchovnět. Vedu tak s touto „krajinou“ vzájemně neukončený, přerývavý, někdy halucinogenní horečnatý dialog. Někdy také na čas zabloudím, neboť záměrně nepoužívám kompasy, natož GPS. Někdy nacházím vlastní cesty, po kterých jsem už i šel, což je zdánlivá jistota pro mé kroky, a tak z cesty sejdu. A lákám tak i ty, co jdou po mých stopách. Občas jim nastražím i mělké pasti, či pečlivě své stopy zametám.

Snímek z výstavy Erekce oka Jiřího Davida v SmetanaQ Gallery, foto Jan Paul

Snažit se jít po tvých stopách je opravdu dobrodružné (úsměv). Rozumím obavám, aby tvoje tvorba nesklouzla do podbízivosti, ale dílu, jak víš, nelze nikdy upřít jeho vizualitu, formu, která ať chceš nebo ne, nese vždy určitou estetickou hodnotu. Snažíš se sice odhadnout hranici, aby tvoje práce nešla příliš naproti líbivosti, a přesto na ni nelze hledět bez nároku na estetické posouzení. Tohoto „břemene“ se nemůže žádný autor nikdy zbavit. Z tohoto důvodu nelze hledět na tvé artefakty jako na něco, co je uchopitelné pouze na filozofické, či řekněme intelektuální úrovni. Výstava Erekce oka ve SmetanaQ Gallery představuje široký rejstřík tvého vizuálního vyjadřování, jsi čitelný v tom, jak volně ho užíváš k tomu, abys vyjádřil sám sebe a komunikoval s divákem, ale i v té volnosti je formální systém, jistá míra pořádku. Co ty jako umělec, a tvoje osobní odpovědnost za to, co předkládáš veřejnosti? Řekněme téma etiky v umění? Cítíš, že můžeš vše, nebo máš také nějaké hranice, kam už nechceš vstupovat? 

Ptáš se mne na etické kritérium umělce, kam až může případně zajít, aniž by porušil nastavené lidské kodexy morálky, etiky. Podle mého názoru můžeš vše, pokud však v rámci umění nikoho fyzicky nezabiješ, či jinak, mírněji řečeno, nezničíš jakkoliv jeho existenci. Umění nemá a nesmí mít žádné limity, pouze ve smyslu kreativity lidské vzájemnosti, nikoliv vědomé destrukce. To znamená, že umělec může a musí umět kvalitativně zpochybňovat společenský úzus, který kreativitu omezuje. Musí umět prolamovat zatuhlost a zdánlivé pravdy, a neměl by se spokojit s tím, když jazyk jeho umělecké formy začne konvenovat obecnému estetickému vkusu. 

Ptám se z toho důvodu, protože jsem zachytil i negativní kritiku tvého cyklu fotografií „Moji rukojmí“, který jsi vytvořil v roce 1998, a v němž jsi inscenoval prý vlastní děti v pozicích bezmocné svázané oběti. Z fotografií je ale zřejmé, že nejde o záznam skutečné události, v níž by oběti fyzicky a psychicky trpěly. Je jasné, že figuranti věděli, co od nich očekáváš, a museli s tím souhlasit. Oblékl jsi je do různých kostýmů, scény doprovodil atributy dětství, jako jsou hračky, masky, bylo zřejmé, že jde o hru, kamufláž a mystifikaci. Zřejmě s cílem zpochybnit ten cukrkandlový svět nevinnosti, v němž dítě hraje specifickou roli oběti konzumerismu. Já jsem tehdy kritizoval formu, okolnost, že fotografie až příliš cosi předstírají, a jsou vlastně esteticky působivé, dokonce líbivé. Nicméně jsem zaznamenal i názor, že děti na fotografiích jsou oběťmi tvé tvořivé zvůle, která se zvrhle projevila v manipulaci s nimi, a že jsi je tím vystavil psychickému traumatu, jehož následky si sebou dál ponesou (úsměv). Jaký máš na to názor?

Cyklus Moji rukojmí vzniknul myslím už v roce 1997. Jeho estetická podoba byla skutečně jistou vědomou kamufláží, aby byl divák nejdříve přitahován, a teprve po chvíli zjistil, o co v obsahu jde. Což například na výstavě v Basileji vyvolalo mnohá nedorozumění. Co se tyká oné údajné manipulace, či dokonce zneužití dětí při realizaci tohoto foto projektu, tak je to zcela absurdní obvinění. Jen zkráceně, byli to všechno spolužáci mého syna a všichni předem věděli, o co půjde a co od nich žádám. Fotili jsme ve studiích Barrandova pro snadnější dostupnost rekvizit. Všechny děti byly zcela rozverné, divoké a vlastně úplně k nezastavení. A po skončení fotografování, když byl projekt hotový, byly pozvány na vernisáž i s rodiči. Po celou dobu probíhala mezi námi naprosto otevřená a vstřícná atmosféra. To jen na vysvětlenou. Umění má tyto privilegia, nikdy není doslovnou realitou. Naštěstí. 

Kdysi jsi měl na svém webu napsáno něco v tomto smyslu: „Nevím, kdo jsem, a nevím, kam kráčím“. Dá se to přijmout i jako proti moderně a tradici revoltující ironické gesto někdejší postmoderny, která se prosazovala v 80. letech a v níž jsi byl důležitým autorem. Po roce 1989 jsi vkročil se svými ideály znejišťování plynule do prostoru dneška, a působíš v něm skoro nepatřičně (úsměv). Současná výtvarná scéna je už totiž podle mě natolik znejistěna, že to, co se zdálo být kdysi v tvé tvorbě pouhou provokací, je dnes, zdá se, naopak hodnotou, které je paradoxně obtížné porozumět. Jinými slovy: Representuješ autora, který hledá své opodstatnění právě v době, v níž má liberalismus sklon ničit i samu kritičnost, která provázela všechny reformní snahy na poli kultury i společnosti. Nebojíš se, že ti někdo, veden humánním zájmem o důstojnost člověka, zase bude přikazovat, co smíš a nesmíš tvořit (úsměv)? 

Ano, cca před více jak dvaceti lety jsem měl přibližně toto své motto: Nevím, kdo jsem, nevím, co znamenám, jsem si sám sobě cizincem. A potom následně, asi tak po deseti letech, jsem k tomu už jen přidal: A je mi to jedno. Celý smysl tohoto motta, zjednodušeně řečeno, byl o hledání, vnitřním dialogu smyslu umělce a současně o schopnosti se vidět nezaujatě. Nic více. A jestli mám obavu z toho, že mi dnes někdo bude něco v kontextu umění diktovat a nařizovat? Ne, to opravdu nemám. Jak bych ji mohl mít (úsměv)? Co ale někdo může udělat, že tyto mé práce nebude chtít adekvátně vystavovat a najde si k tomu zástupné důvody. S tím už jsem docela smířen, a to více než v mé minulosti.

Snímek z výstavy Erekce oka Jiřího Davida v SmetanaQ Gallery, foto Jan Paul

Doufejme, že ani k této formě cenzury nedojde. Jirko, díky za tvoji otevřenost v rozhovoru, který uzavřu poslední otázkou: Čemu se chceš v tvorbě věnovat v příštích měsících po výstavě Erekce oka ve SmetanaQ Gallery, která končí 19. června, a jaké jsou tvé plány do nejbližší budoucnosti? 

Honzo, díky za Tvůj zájem i typ otázek. Má práce v ateliéru kontinuálně pokračuje, ovšem už v jiném formálním i obsahovém módu, než je nyní prezentováno na zmíněné výstavě Erekce oka. Zároveň jsem se zúčastnil soutěže na jeden objekt do veřejného prostoru v Lucemburku, a chystám něco na českou sezónu do Drážďan, kterou skvěle organizuje Jiří Fajt. Něco také na Slovensko a na podzim připravuji samostatnou výstavu do privátní galerie Le Guern ve Varšavě. No a od října bych měl začít částečně učit na fakultě architektury v Liberci. Jo, a vlastně se ještě teď v červnu pokusím něco vytvořit v rámci NFT. A to si připadám dost líný (úsměv).

Jan Paul

Jan Paul, autor rozhovoru, nyní aktuálně vystavuje v Písku:

Vložil: Jan Paul